Vilém Lederer

„Naši se mnou bydleli v Plzni v Koperníkově ulici, bylo tam jen to nejnutnější vybavení, bylo to v druhé půlce května 1945. Šli jsme s tátou a mámou po Plzni a zastavil u nás džíp, ze kterého vyskočil tátův kamarád, Plzeňák, který se vrátil s anglickou armádou spolu s generálem Pattonem. Jmenoval se Bedřich Poláček a po válce se dokonce oženil s tátovou vzdálenou sestřenicí, která přežila válku v Osvětimi. A najednou: ‚Edo, jak se máš, Fritzku, jak se máš...‘ Táta mu říkal, že by ho někam pozval, kdyby měl kam, a tentýž večer před barákem zastavil náklaďák a od té doby jsme neměli ani hlad, ani zimu. A táta, byl to silný kuřák, snad ještě v šedesátých letech kouřil americké cigarety.“

„Údajně to byl nápad někoho z rodiny, přivedli mě k plzeňskému pediatrovi, MUDr. Václavu Dortovi. Pro rodinu byl do té doby neznámý, ze zvyku se chodilo k židovským lékařům, ale tehdy už žádní nebyli. Doktor se choval velice vstřícně, napsal papír, že mám nějakou dětskou infekční chorobu a že bych měl být mimo kolektiv. Údajně tam bylo i bianco datum, co se dalo doplnit, a nacionále byly ženského rodu. Jeho jméno jsem si pamatoval a věděl jsem, že existuje. Setkal jsem se s ním, bylo to docela dojemné. On dojetí nechtěl dávat najevo, ale bylo vidět, že mu dělalo velmi dobře, když jsem se k němu jako třiadvacetiletý student medicíny přihlásil při stáži na dětské klinice.“