Ing. Pavel Lejhanec

* 1947

  • „Když byl ten osmdesátý devátý, tak jsem opravdu hned v listopadu věděl, co chci dělat a co budu dělat. To bylo zajímavé, nikdo to v rodině nevěděl, nikomu jsem to neříkal, bral jsem to úplně jasně a v dubnu následujícího roku jsem byl ve Švýcarsku, kde jsem měl kamaráda, a on mne protáhl velikou výstavou. Když jsem to viděl, to bylo něco strašného. To byly začátky, začínali jsme úplně od nuly. Můj táta jim předal obchod plný zboží, tu inventuru mám doma. A když jsem ho přebíral, tak jsem si z toho zboží, co tam bylo, něco nechal do komise. Prodal jsem ho a všechno jim zaplatil. Tak jsem si říkal, že by bylo docela zajímavé, kdybych jim to nezaplatil a jako protihodnotu bych jim dal tu inventuru. Ještě by na tom vydělali.“

  • „Chtěli nás vystěhovat, mámu se čtyřmi dětmi a pátým na cestě do cihelny za vodou do nějakého domečku, který měl na podlaze jen udusanou hlínu. Nám dětem by to asi bylo jedno, ale pro ni to muselo být hrozné táhnout s těma dětma pryč. Nevím, co bychom dělali, máma, babička a my čtyři děti. Nedošlo k tomu, protože naše máma jela do Prahy orodovat za generálem Čepičkou. Generál Čepička byl totiž žákem mého dědečka v Kroměříži. Dokonce mu dědeček napsal dopis – ten dopis máme v kopii doma, asi dvoustránkový – on děda byl taky spisovatel. A obrací se na něj, dokonce si myslím, že mu v tom dopise tyká. Máma tam jela, ale nedostala se až k Čepičkovi, zřejmě se to k němu dostalo, protože pak to přestalo. To byla tady tenkrát iniciativa národního výboru a naše máma se to dozvěděla tak, že údajně nějaký člověk na půdě národního výboru u trubky od kamen poslouchal, co tam kují za pikle. A pak to roznesl mezi živnostníky a byla z toho taková malinko revolta. A myslím, že naše máma tomu asi hodně pomohla.“

  • „Když u nás takhle hrabali, asi u nás museli být opravdu vícekrát, protože mám vzpomínku, že stojím při prohlídce u své skříňky, to jsem musel být už o něco větší, ale možná v té postýlce byl mladší brácha. Maminka říkala, že dítě v postýlce mělo krabičku s kamínky, šperkovými, a že si s tím hrálo a oni si toho nevšimli. A ještě jedna věc mi zůstala, taková malá sklenička od léků, plná českých granátů. To jsou takové granáty, co se brousily ručně, každý je trochu jiný, brus není moc kvalitní, ale jsou krásné a relativně veliké. Tak ta sklenička se zachovala a já z ní každý rok šest granátů beru a dávám je do Zlaté přilby. To byl můj nápad, že za každého jezdce, který na dráze zůstal, tam bude mít jeden granát. Je jich šest a já doufám, že jich nebude víc. Tak tam těch šest granátů vždy je někde schovaných. Někdy vepředu, teď byl takový model, že se vešly až trochu z boku, ale jsou tam pořád. Musím to opět přebrat, každý kámen se na to nehodí, ale ať je, jaký chce, má svoji historii, svého ducha. To ani ti lidé třeba nevědí, co to dostanou, ale jsem rád, že si toho váží, té trofeje.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 19.03.2024

    (audio)
    duration: 02:06:34
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Zavřeli tátu i klenotnictví. Syn živnost obnovil a zas dělá i Zlatou přilbu

Pavel Lejhanec v roce 1976
Pavel Lejhanec v roce 1976
photo: archiv pamětníka

Pavel Lejhanec se narodil 3. prosince 1947 v Pardubicích jako třetí syn do rodiny živnostníka Jiřího Lejhance. Obchod se šperky a hodinami měli na pardubické hlavní třídě už od roku 1924 a žili v bytě nad obchodem. Po komunistickém převratu jim byl obchod znárodněn a o rok později přišli Lejhancovi o vlastnická práva k domu. V roce 1953 byl otec Jiří Lejhanec zatčen a odsouzen, součástí trestu se stala konfiskace majetku včetně auta. Poslední z pěti synů Lejhancových se narodil, když už byl otec ve vězení. Trest si odpykával v Jáchymově a k rodině se vrátil po roce před Vánoci 1954. Vystudovaný komerční inženýr se po návratu z vězení živil jako dělník. Pět synů Lejhancových čekala nelehká cesta. Všichni se vyučili a živili se řemeslem. Jen prostřední z bratrů, Pavel, složil večerní maturitu a v roce 1967 nastoupil na strojírenský obor pražského ČVUT. Po škole se oženil a působil v podniku Plynostav. S manželkou Naďou přivedli na svět a vychovali syna Davida a dceru Markétu. Po převratu v listopadu 1989 získala rodina v restituci dům i obchod a Pavel Lejhanec se rozhodl živnost obnovit. Hlavním symbolem znovuzrozené rodinné firmy se stal návrat ke Zlaté přilbě. Vítěznou trofej motocyklového závodu vyráběl jeho otec i dědeček a od roku 1992 se opět vyrábí v Lejhancově klenotnictví. Pavel Lejhanec žil a pracoval v roce 2024 v Pardubicích.