Anežka Lišková

„Tchyně mi říkala, že to pro ně bylo hrozné, když přišli v roce 1949. Říkala: ,Představ si to, oni nás postavili ke stěně, mířili na nás samopaly.‘ Můj nejmladší švagr měl tehdy čtrnáct roků, ten starší měl tehdy osmnáct roků a řekl mi: ,Vyházeli všechno, pořád hledali, jestli máme nějaké zlato.‘ Tchyně na to říkala: ,Prosím tě, kde by bylo u nás zlato, když můj manžel všechno vrazil do strojů? U nás nebyla ani koruna, u nás se všechno dávalo do strojů.‘ Říkala, že když odešli estébáci, bylo to hrozné: co se dalo porozbíjet, porozbíjeli, co se dalo odnést, odnesli. Říkala: ,My jsme neměli nic.‘“

„Prvního července jsme nastupovaly do Uherského Hradiště do nemocnice. Byl krásný den, nás tam bylo sto devatenáct mladých děvčat, devatenáctiletých a dvacetiletých. Všechny jsme měly maturitu, měly jsme diplomy, ale neuměly jsme nic. Když jsme pak sloužily s řádovými sestrami, teprve jsme si uvědomily, co to znamená mít pořádnou praxi. To víte, byly jsme mladé dcerky, my jsme to ani tak nebraly jako křivdu, že řádové sestry odcházejí, my jsme prostě zapadly do provozu. Ještě pět měsíců s námi na oddělení sloužila řádová sestra.“