"V prosinci jsme byli majiteli téhle obrovské škatule a vůbec jsme nevěděli, co se s ní stane. Najal jsem lesníka, který se s velkým černým psem usadil dole, aby se nerozkradlo to, co tam ještě zbylo, tedy krásné staré zámky. A pak jsem tam přijel s tchýní a architektem a architekt prohlásil – ano, to půjde opravit. Pak jsme si řekli, buď necháme dům, který jsme právě získali zpět, spadnout, nebo se do něj nastěhujeme. A v září jsme se stěhovali. Do vytápěného domu, s tekoucí vodou a opravenými podlahami. Zvenčí stále vypadal neuvěřitelně, ale byl to úžasný výkon, velmi na mě zapůsobily kvality a nasazení všech lidí, kteří se na tom podíleli."
,,První dojmy z tehdejšího Československa se „ztracenému ráji“ jejich tatínka příliš nepodobaly. Všechno bylo šedé. Krajina byla šedá, domy byly šedé, obličeje byly šedé a všechny šaty byly šedé. Dívky na ulici nosily ošklivé pytle, a když šel člověk do obchodu, byl tam jen jeden druh zboží a i to bylo šedé, zanechalo to skutečně velký dojem."
,,V roce 1948, neřeknu vám přesně, v jakém období, muselo to být na jaře… s těmito 50.000 korunami, což tenkrát bylo hodně peněz, najali převaděče, který je dovedl blízko k hranici a pak skrz les – tady teď přeběhnete. Šli ve třech, můj dědeček měl batoh s párem krásných bot, můj otec batoh s Schopenhauerem, Božskou komedií a ještě nějakými chytrými knihami a můj strýc Bedřich se svým milovaným mikroskopem, pod kterým pitval žáby. Pak došli pěšky do Řezna, dostali se do tábora a začal běžný, strastiplný život uprchlíků. Ve velkých sálech, se spoustou lidí a příšernými záchodky někde na chodbě. Je pěkná historka, jak krátce po jejich příchodu dorazil komorník ze zámku v Řeznu s pozváním pro dědečka na večeři. Ten se zaradoval a ptal se: 'Co si máme vzít na sebe?' Komorník odpověděl: 'Samozřejmě frak, Vaše Jasnosti!' A on: 'Ten jsem nechal v Drahenicích!' 'Velmi se omlouvám, Jasnosti!' A večeře byla zrušena."
,,Prakticky to pro rodinu znamenalo, že nesměli jezdit do Drahenic, že bydleli v bytě v Tróji, že se mluvilo pouze česky. I má babička, která uměla česky jen špatně, už s nikým nemluvila německy. Kladli velký důraz na to, aby nepoužívali němčinu, i když potkali na ulici německé známé. Byla to jedna z mála forem protestu."
Johannes Lobkowicz se narodil 22. srpna 1954 v Mnichově jako syn Mikuláše Lobkowicze, který žil v té době už šest let v emigraci. Mikuláš Lobkowicz utekl z Československa v roce 1948, v zahraničí se z něj stal významný filosof a politolog, působil na univerzitách v Německu a USA. Johannes proto dětství prožil částečně v USA. V Německu ale vystudoval, etabloval se jako bankéř, oženil se, narodilo se mu tam pět z jeho šesti dětí. V roce 1992 restituoval rodinný zámek v středočeských Drahenicích, kam se s rodinou natrvalo přestěhoval. Češtinu se učil až v dospělosti jako cizí jazyk. Přesto na otázku, kde se cítí doma, odpovídá Johannes Lobkowicz bez zaváhání, že v Drahenicích. Je to i proto, že jméno jeho rodiny, jak říká, zná v Čechách na rozdíl od jiných zemí každé malé dítě.
