Josef Loužecký

„Já, protože jsem měl zálibu v zemědělství, jeden můj děda byl zemědělec, tak jsem se přihlásil do zemědělské školy, která tenkrát byla nově vystavěná a uváděná do provozu v Čáslavi, zemědělsko-technická škola. Jenže v té samé době u nás aktivní předseda MNV, tedy místního národního výboru, chtěl založit JZD a chtěl i na mém otci, aby dal náš hektar pole do JZD. A otec řekl ne. No, předseda nelenil, přestože nevím, proč to otec řekl, protože matka do té doby stejně chodila pomáhat k sedlákům, tak by nedělala nic jiného, než do té doby dělala, čili dělala by zase na poli, jako dělala předtím, ale ten předseda byl tak aktivní, že nelenil a napsal do továrny pražské, ve které otec pracoval, že narušuje socialistický pořádek, že nechce dát, nechce vstoupit do JZD s naším kouskem pole. A v té fabrice si ho zavolali na kádrové oddělení a řekli: ‚Tak ty nechceš do JZD? Tak víš co, tak tě propustíme a jdi se na to políčko živit.‘ No, jenže zaprvé otec, zemědělství ho nezajímalo, zadruhé hektar pole nikoho neuživí, tak to pole daroval státu a já jsem nesměl na zemědělskou školu.“

„Pamatuji se, jak jsme jednou, muselo to být nejspíš v létě nebo brzo na jaře, ale nevím přesně rok, jestli 1944, nebo 1945, jsme byli u Berounky, Černošice jsou vlastně na břehu Berounky. A přišli tam na nějakou rozcvičku Hitlerjugend čili děti, by se dalo říct, té Hitlerovy mládeže, kteří bydleli skoro v našem sousedství na návsi v Černošicích v jedné uprázdněné vile. A před tím svým tělesným cvičením si odložili výstroj a výzbroj, to je opasky s těmi noži, na hromádky na břehu a odběhli poklusem, nebo nějakým během běželi podle břehu dál. A protože ten můj kamarád Franta byl o rok starší než já, tak měl větší rozum ze všeho, hlavně z té situace, ve které se nacházíme celou dobu, a řekl, pojď, naházíme jim to do řeky! Tak jsme házeli ty jejich hromádky s tím ošacením do řeky. Když se jeden z nich nějak ohlédl a viděl, co děláme, tak to řekl těm ostatním a ti se všichni otočili a začali utíkat zpátky. Naštěstí byli dost daleko poodběhlí, no a my jsme tedy začali prchat k domovu. Já si pamatuji, že jsem celou cestu řval, ale oni za námi neběželi, protože měli práci vylovit si ty svoje věci z řeky, takže naštěstí se nám nic nestalo, ani po nás nepátrali.“