Maritza Lugo

„Život na samotce je nesnesitelný z několika důvodů. Já jsem tam nebyla jediná zavřená, je tam víc takových cel, je to jako celé oddělení, slyšíš, že je tam mnoho lidí. nevidíš je, ale můžeš je slyšet. Je tam mnoho takových, která dostávají záchvaty, křičí... Byla tam jedna dívka, jejíž jméno jsem nikdy nemohla zapomenout. Jmenovala se... nevím, co se s ní nakonec stalo, už je to mnoho let... jmenovala se Solange López. Jak jsem se dozvěděla později, byla zavřená ve vězení za prostituci. Jsou to mladé dívky, které začnou prodávat svá těla, ať už je to za peníze nebo cokoli, a to ještě třeba studují, pokud tedy mohou studovat. Ona byla ve vězení, jenže tam se to začalo komplikovat, protože ostatní vězněné jí kradli věci a ona se bránila... zavřeli ji tedy na samotku. To děvče se tam úplně zbláznilo. Došlo to až tak daleko, že mí museli sebrat oblečení, jelikož se stále snažila vzít si život, chtěla spáchat sebevraždu. Lámala si ruce o mříže, drželi ji tam úplně nahou, byla celá špinavá od výkalů, nečesala se, nemyla se, už na tom byla mimořádně špatně, nebyla svéprávná. A celý den tam jen křičela a křičela. Když už na tom byla velmi špatně a dostávala záchvaty, bachařky přišly, a místo aby jí poskytnuli lékařskou péči, zbily ji.“

„Ty samotky ve vězení byly otřesné místo. Tam vás mohli poslat na deset dní, myslím, že maximálně na tři měsíce nebo tak nějak, protože to místo se nedalo snášet. Nebylo lehké odtamtud vyjít. A když tam někoho zavřeli opakovaně, z těch lidí se stávali blázni, chtěli si vzít život, pokoušeli se o sebevraždy a podobně, bylo to nesnesitelné. Samotky jsou velmi malé, mají tak metr na šířku, přesto je tam však malá betonová postel bez ničeho, je to spíš taková betonová deska. Aby člověk mohl vykonat své potřeby, na to je tam taková díra, které říkají turecký záchod. Hned u toho je trubka, ze které vám pouštějí vodu, když se jim zachce, můžete se umýt, máte pár minut na to využít to. Pokud je zima, je vám opravdu veliká zima, když je teplo, tak je vám zas strašné vedro.“

„Takže Rafael byl odsouzen na dvacet let vězení a já jsem zůstala sama s dvěma dcerami. Přes to všechno, co mi vláda provedla... Totiž, oni nejen zadrželi Rafaela, ale také nám vzali všechno, co jsme měli doma, naše domácí zvířata. Všechno nám zabavili. Byla to zvířata, která poskytovala jídlo mým dcerám, koza, díky které jsme měli mléko, všechno nám to vzali. Říkali, že prý je to protiprávní obohacování se, zkrátka taková ta obvinění, která si vždycky vymýšlejí.“

„Žít na Kubě znamená tak absolutní neznalost principů jako je demokracie a svoboda, že si to nikdo nedovede ani představit. Jak může tento lid... Stěží je možné proti tomu bojovat, protože člověk ani neví, co v takové situaci má dělat. Nicméně pomalu jsme začali pracovat na reorganizaci, pokojně jsme bojovali. To všechno do té doby, kdy se vláda rozzuřila do té míry, že falešně obvinila mého manžela a otce mých dětí, Rafaela Ibarru Roqueho, ze sabotáže. Tvrdili, že poškodil nějakou vojenskou základnu. Zkrátka, bylo to strašné. Vláda začala vést proti mému muži lživou kampaň, ve které ho obviňovala ze znásilnění nějaké holčičky, no prostě otřesné věci. Dělali to, aby nás nikdo nepodporoval, aby se všichni báli začít dělat něco takového, co jsme dělali my, aby nikdo nechtěl takto dopadnout a nepomáhal nám, neposkytoval nám úkryt a žádným způsobem nás nepodporoval. Nakonec Rafaela Ibarru dopadnuli, zadrželi, a odsoudili k dvaceti letům vězení.“