Maritza Lugo

* 1963

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • Jedna moje sestra mě přišla navštívit, když už se chýlil ke konci můj pobyt na samotce. Přišla, nicméně nikdy víc už mě navštívit nemohla, protože byla šokována stavem, ve kterém jsem se nacházela. Jen si to představte, deset dní bez mytí, neučesaná, nejedla jsem, byla jsem v hrozném stavu. Vytahovala mě odtamtud jen Státní bezpečnost. Ti si s vámi můžou dělat, co se jim zlíbí. Řeknou bachařkám, ať otevřou mříže, tak je otevřou a vytáhnou vás do malé místnosti a tam vám začnou vykládat takové věci, jako: ‚Podívej se na své dcery, to je tvoje vina, kdybys spolupracovala, nebyly by sami, nebyly by tam, kde jsou teď. Ty jsi za to všechno zodpovědná.‘ Totiž, tohle je něco, na čem oni pracovali nepřetržitě. Došlo to až do bodu, že moje dcery dodnes nechtějí o Kubě ani slyšet, jsou na tom špatně psychicky obě dvě. Stálo je to mnoho práce, aby pochopili, proč jsem to všechno podstupovala, ony tomu nerozuměly. Státní bezpečnost na nich odvedla mnoho práce. Dosáhli toho, že mé dcery si mysleli, že jsem byla zavřená, protože jsem chtěla, a že jsem nechtěla být s nimi. Říkali jim: ‚Podívejte se, kdyby vaše maminka byla lepší člověk, byla by přeci s vámi.‘ A že jsem si to takto zvolila, že jsem upřednostnila být ve vězení před tím, abych byla s nimi. Chtěli, aby mě nenáviděly a odsoudily mě.“

  • „Život na samotce je nesnesitelný z několika důvodů. Já jsem tam nebyla jediná zavřená, je tam víc takových cel, je to jako celé oddělení, slyšíš, že je tam mnoho lidí. nevidíš je, ale můžeš je slyšet. Je tam mnoho takových, která dostávají záchvaty, křičí... Byla tam jedna dívka, jejíž jméno jsem nikdy nemohla zapomenout. Jmenovala se... nevím, co se s ní nakonec stalo, už je to mnoho let... jmenovala se Solange López. Jak jsem se dozvěděla později, byla zavřená ve vězení za prostituci. Jsou to mladé dívky, které začnou prodávat svá těla, ať už je to za peníze nebo cokoli, a to ještě třeba studují, pokud tedy mohou studovat. Ona byla ve vězení, jenže tam se to začalo komplikovat, protože ostatní vězněné jí kradli věci a ona se bránila... zavřeli ji tedy na samotku. To děvče se tam úplně zbláznilo. Došlo to až tak daleko, že mí museli sebrat oblečení, jelikož se stále snažila vzít si život, chtěla spáchat sebevraždu. Lámala si ruce o mříže, drželi ji tam úplně nahou, byla celá špinavá od výkalů, nečesala se, nemyla se, už na tom byla mimořádně špatně, nebyla svéprávná. A celý den tam jen křičela a křičela. Když už na tom byla velmi špatně a dostávala záchvaty, bachařky přišly, a místo aby jí poskytnuli lékařskou péči, zbily ji.“

  • „Ty samotky ve vězení byly otřesné místo. Tam vás mohli poslat na deset dní, myslím, že maximálně na tři měsíce nebo tak nějak, protože to místo se nedalo snášet. Nebylo lehké odtamtud vyjít. A když tam někoho zavřeli opakovaně, z těch lidí se stávali blázni, chtěli si vzít život, pokoušeli se o sebevraždy a podobně, bylo to nesnesitelné. Samotky jsou velmi malé, mají tak metr na šířku, přesto je tam však malá betonová postel bez ničeho, je to spíš taková betonová deska. Aby člověk mohl vykonat své potřeby, na to je tam taková díra, které říkají turecký záchod. Hned u toho je trubka, ze které vám pouštějí vodu, když se jim zachce, můžete se umýt, máte pár minut na to využít to. Pokud je zima, je vám opravdu veliká zima, když je teplo, tak je vám zas strašné vedro.“

  • „Takže Rafael byl odsouzen na dvacet let vězení a já jsem zůstala sama s dvěma dcerami. Přes to všechno, co mi vláda provedla... Totiž, oni nejen zadrželi Rafaela, ale také nám vzali všechno, co jsme měli doma, naše domácí zvířata. Všechno nám zabavili. Byla to zvířata, která poskytovala jídlo mým dcerám, koza, díky které jsme měli mléko, všechno nám to vzali. Říkali, že prý je to protiprávní obohacování se, zkrátka taková ta obvinění, která si vždycky vymýšlejí.“

  • „Žít na Kubě znamená tak absolutní neznalost principů jako je demokracie a svoboda, že si to nikdo nedovede ani představit. Jak může tento lid... Stěží je možné proti tomu bojovat, protože člověk ani neví, co v takové situaci má dělat. Nicméně pomalu jsme začali pracovat na reorganizaci, pokojně jsme bojovali. To všechno do té doby, kdy se vláda rozzuřila do té míry, že falešně obvinila mého manžela a otce mých dětí, Rafaela Ibarru Roqueho, ze sabotáže. Tvrdili, že poškodil nějakou vojenskou základnu. Zkrátka, bylo to strašné. Vláda začala vést proti mému muži lživou kampaň, ve které ho obviňovala ze znásilnění nějaké holčičky, no prostě otřesné věci. Dělali to, aby nás nikdo nepodporoval, aby se všichni báli začít dělat něco takového, co jsme dělali my, aby nikdo nechtěl takto dopadnout a nepomáhal nám, neposkytoval nám úkryt a žádným způsobem nás nepodporoval. Nakonec Rafaela Ibarru dopadnuli, zadrželi, a odsoudili k dvaceti letům vězení.“

  • Full recordings
  • 1

    Miami, Florida, USA, 17.04.2018

    (audio)
    duration: 01:16:14
Full recordings are available only for logged users.

Pokud bude Kuba svobodná, vrátíme se, abychom tuto společnost znovu vybudovali

Maritza  Lugo v roce 2018
Maritza Lugo v roce 2018
photo: Post Bellum

Maritza Lugo se narodila roku 1963 do skromných rodinných poměrů v Havaně. Během svého mládí měla časté konflikty s úřady, protože se stavěla proti nespravedlnostem, se kterými se museli lidé potýkat ve vzdělávacích institucích totalitního režimu. Kvůli tomu jí bylo zabráněno pokračovat ve studiu na univerzitě a nemohla se věnovat ani svým oblíbeným sportům. Provdala se za disidenta Rafaela Ibarra Roqueho, s nímž se začala angažovat v činnosti kubánské opozice a ve zveřejňování zpráv o porušování lidských práv na Kubě. Po uvěznění svého manžela se stala vůdkyní Demokratické strany 30. listopadu. Kvůli své činnosti, zaměřené především na prosazování ideálů svobody a demokracie a na podporu politických vězňů, byla neustále sledována kubánskou státní bezpečností. Byla obviněna z nebezpečné činnosti a z uplácení strážného a odsouzena k pěti letům vězení. Část trestu si mohla odpykat v domácím vězení díky mezinárodnímu tlaku. Ve vězení čelila porušování svých práv a stala se jednou z tzv. presos plantados – politických vězňů, kteří odmítali podřídit se režimním pravidlům. Proti praktikám kubánských úřadů bojovala hladovkami. Během svého uvěznění byla svědkem týrání vězenkyň. Z vězení byla propuštěna v roce 1999. V roce 2002 odešla do exilu ve Spojených státech, kde spolupracovala s organizací Los Plantados vedenou Ángelem de Fanou.