„Bydleli jsme v domě s koloniálem jménem Včela. Skladník, který tam pracoval, se jmenoval Jaroslav Smutný. Měl byt vedle nás na pavlači a snažil se pomáhat lidem. Rozdával trošky mouky, trošky cukru či potravinové lístky, kterých byl nedostatek. Někdo jej udal. Jednoho dne v noci nás vzbudil strašný německý křik: ‚Halt! Halt!‘ Rámus, dupání po dřevěných schodech a štěkot psů. Pro pana skladníka přišlo komando SS. Vytáhli jej a odvezli. Zůstala po něm manželka a desetiletý syn. Náš kamarád ze dvora.“
„Můj manžel měl Topola velmi rád. Jak pro jeho osobní vlastnosti, tak i básnickost a hloubku tvorby. Do repertoáru tedy prosadil hru Půlnoční vítr, která byla po první repríze stáhnuta s odůvodněním jejího protistátního vyznění. Se soudruhem Svobodou byly na základě toho konány výslechy, kádrování [pauza]… až to skončilo výpovědí.“
„Byla jsem totálně nasazená v Jinonicích ve Waltrovce. Moje místo bylo ve šroubárně, kde jsem dostala za úkol opracovávat matičky. O něco později jsme také absolvovali přeškolovací kurz, ve kterém jsme se měli zdokonalit. Tam jsme dostali báječného vedoucího, jehož jméno už si dnes bohužel nepamatuji. Jednou zamknul dveře místnosti a řekl mi: ‚Tak nám zarecituj.‘ Následně jsme si povídali o básních a někdo hlídal u dveří. To byla moje pomoc německé armádě.“
Miroslava Malecká-Svobodová se narodila 9. září 1923 na pražském Zlíchově. Její otec pracoval jako kovář v Radotíně a působil také v místním ochotnickém divadle. Miroslava v něm ještě před válkou začala působit rovněž. Pohyb na jevištních prknech ji velmi bavil a později začala díky této zálibě docházet na soukromé hodiny k Rudolfu Deylovi mladšímu. Ve stejné době byla také totálně nasazená ve Waltrovce a hrála se sdružením Obratník, což vyústilo v její poválečné angažmá v Divadle mladých pionýrů. V roce 1949 dostala nabídku na přesun do zlínského Divadla pracujících, kde vydržela celou následující dekádu a poznala zde svého druhého manžela, režiséra Jiřího Svobodu. Společně s ním pak na počátku 60. let přesídlila do olomouckého divadla Oldřicha Stibora. Její muž byl ze souboru vyhozen v období nastupující normalizace z důvodu snahy o nacvičení hry Půlnoční vítr od Josefa Topola. O několik let později její syn Elia Cmíral emigroval do Švédska a následně se přesunul do USA, kde dodnes působí jako významný hudební skladatel. Miroslava na pódiu olomouckého divadla působila dál a v roce 1977 připojila svůj podpis pod prohlášení Anticharty. Do důchodu odešla v roce 1981 a po sametové revoluci se přestěhovala zpět do Prahy, kde absolvovala ještě několik krátkodobých hereckých angažmá.
