„To je moje první vzpomínka na otce. Tehdy mně byly necelé čtyři roky. V Klobukách jsme měli takovou velkou chodbu, do které otec vešel. Nevím, jestli se to jenom traduje nebo je to moje vzpomínka, já prý jsem ho nechtěl, protože to byl jiný tatínek, byl pohublý a hodně ostříhaný. Ale ten obraz toho příchozího si pamatuji a odtud začíná moje vzpomínka na rodiče. Za co byl zavřený, nevím, to už tak za Němců bylo. Zavřený byl v Terezíně a Brně, odkud se vrátil. Souzený byl ve Vratislavi. Zavřený byl i strýc Stránský. Byl v Osvětimi v souvislosti s nacistickým tažením proti sokolům.“
„Válka skončila, v revoluci strýc vytáhl uniformu, byl v té době v Klobukách. Když bych to vzal po té statkářské stránce nebo zemědělské, statek byl v našich rukou a fungoval. A fungoval s velkým nasazením a takovou obrovskou radostí. Když se podívám na fotografie z té doby, když profesor Lískovec nese pytel od mlátičky a různí lidé se tam usmívají a dávají obilí do mlátičky. Bylo to takové období, které ale bylo kalené událostmi kolem procesu a kalené i tím, co bude. Nikdo nevěděl, co bude. V 46., 47. roce bylo obrovské sucho, ve kterém přišla ‚bratrská pomoc‘ z Ruska, tehdejšího Sovětského svazu. Říkalo se, že je to pomoc, ale bylo to za peníze. Pak přišel 48. rok a to už se nevědělo, jak to bude dál. Chodily různé zkazky, jak se bude a kolik se bude znárodňovat, jakou největší výměru budou moci mít statky. Původně se říkalo 50 hektarů, pak 25 hektarů, že zůstanou sedláci, takže se děly i takové věci, že se převáděly pozemky, třeba na mě, nezletilého. Já jsem měl 25 hektarů pozemků, babička lisovická, tedy Malypetrová, měla snad 50 hektarů vyčleněných, nakonec bylo všechno jinak a k znárodnění šlo 100 procent. I když, jak se ukázalo v roce 1987, úplně se to nepovedlo. Když začali v té době v Lisovicích kopat telekomunikace, požádali nás o souhlas vstupu na pozemek. My jsme říkali, že žádné pozemky nemáme. Nakonec se ukázalo, že asi 12 nebo 16 hektarů nám patřilo celou dobu, aniž bychom to věděli nebo je užívali.“
„Nedostal jsem doporučení k dalšímu studiu, tak jsem nastoupil ve čtrnácti letech ve výzkumném ústavu jako pomocný laborant za 620 korun. Byla to taková zvláštní zkušenost, protože jsem se z toho dětského věku, který byl svým způsobem bezstarostný, najednou ocitl ve společnosti dospělých. Všichni pro mě byli starší, i když tomu nejmladšímu bylo dvacet let, ale mně bylo čtrnáct! Ráno jsem šel do práce a ve tři nebo čtyři jsem přišel z práce. Ale mám na to jednu takovou vzpomínku: Byla to chemická laboratoř a vedl ji takový starší pán, který kouřil dýmku, kterou nevyndal z pusy. Měl ji prokousanou, ukazovák spálený. Ale měl také jednu zálibu, pálil slivovici. Přinesl ji na přivítanou a to si pamatuji dodneška, jak mně vyhrkly slzy. Do té doby jsem si maximálně líznul piva. Nakonec se mně navzdory režimu ale přeci podařilo vystudovat. Nebylo to jednoduché. Bylo to docela zajímavé. V době, kdy já jsem nemohl studovat střední školu, bratr se dostal na vysokou. Proto říkám ‚navzdory režimu‘. Náš příbuzný Jiří Stránský byl ve vězení. To my naštěstí ne. Když jsem byl v zaměstnání rok, dostal jsem doporučení na střední školu. Šel jsem na průmyslovku do Karlína na jemnou mechaniku. Tam jsem chodil čtyři roky, do 59. roku. Byl jsem docela dobrý žák. Jeden spolužák to jen tak prolézal. Náš třídní říkal: ‚Když se nebudeš učit, budeš brousit odlitky, protože nic jiného nebudeš umět.‘ Výsledek byl ten, že já po maturitě šel na umístěnku, byl postaven vedle toho spolužáka a brousil jsem odlitky. To je takový paradox života. Za tři měsíce jsem šel na vojnu, kde jsem byl dva a čtvrt roku. Dělal jsem skladníka, jezdil na motorce, žádnou vojenskou kariéru jsem neudělal. Po návratu z vojny jsem pracoval v Meoptě, posléze v ZPA, kde jsem dělal kontrolora, později v konstrukci. Každý rok jsem žádal o doporučení na vysokou školu, které jsem nikdy nedostal. Až v roce 64 mně řekl ředitel, který to do té doby zamítal: ‚Už sis podal přihlášku?‘ Což byl takový náznak, že se něco děje. Tak jsem podal přihlášku a nastoupil jsem na večerní studium. Studoval jsem strojní inženýrství od svých čtyřiadvaceti let do třiceti. Potom jsem ještě nějakou dobu v ZPA pracoval, pak jsem přešel do Ústavu vědecko-technických informací, kde jsem pracoval jako servisní technik u počítačů. Byl jsem tam dvacet let, až do roku 92.“
Jiří Malypetr se narodil 14. května 1940 v Praze. Je vnukem významného prvorepublikového politika a posledního předmnichovského předsedy Národního shromáždění Jana Malypetra. Rodiče od sňatku v roce 1934 až do roku 1954 žili s celou rodinou v Klobukách u Slaného, kde jeho otec JUDr. Jan Malypetr (1904-1987) do roku 1948 hospodařil na rodném statku. Matka Miloslava Malypetrová (1914-2003) pocházela ze Smečna, z rodiny stavitele a podnikatele Václava Müllera a jeho manželky Marie. Rodiče Jiřího Malypetra měli tři děti: Jana (nar. 1934), Milušku (1937-1939) a Jiřího (nar. 1940). Po roce 1948 stihl rodinu stejný osud jako řadu dalších selských rodin, vyvlastnění statku a nucené vystěhování. Po ukončení povinné školní docházky v Klobukách v roce 1954 nedostal pamětník doporučení ke studiu na střední škole. Rodina se v témže roce přistěhovala do bytu otcova bratra JUDr. Jiřího Malypetra do Prahy. Protože nemohl studovat, nastoupil ve čtrnácti letech do zaměstnání, a to ve Výzkumném ústavu v Praze jako pomocný laborant. Po ročním působení v ústavu získal doporučení ke studiu na průmyslové škole strojnické v Karlíně. V roce 1959 školu s vyznamenáním ukončil. Doporučení ke studiu na vysoké škole opět kvůli svému původu nezískal, a tak nastoupil povinnou dvouletou základní vojenskou službu. Po návratu z vojny pracoval v Meoptě a později v ZPA v Praze. Každý rok žádal o doporučení ke studiu na vysoké škole, ale možnost studovat strojnickou fakultu na ČVUT dostal až v roce 1964. Po ukončení studia přešel v roce 1973 do Ústavu vědecko-technických informací, kde pracoval až do počátku devadesátých let. V roce 1992 byl rodině v restitucích navrácen původní zemědělský majetek na Slánsku a Nymbursku. Jiří Malypetr opustil zaměstnání a začal se plně věnovat správě majetku a hlavně zemědělství na statku v Kostomlatech nad Labem. Z prvního manželství má dceru, kterou vychovával sám. Podruhé se oženil s ovdovělou matkou dvou dcer MUDr. Klárou Sixtovou. Dohromady mají sedm vnoučat. Jako důchodce dodnes vypomáhá na statku v Kostomlatech.
