Ing. Jan Mandelík

„Jednou jsem něco kopal na zahrádce, bylo docela teplo, a já si najednou vzpomněl, že je výročí Palacha. Jako jeho sebevraždy. A nějak mi to přišlo líto a oni už razily sněženky. A já jsem natrhal kytičku sněženek a šel jsem domu, a tak Dagmara všeho nechala, sedli jsme do trabanta a jeli jsme do Všetat, že dáme Palachovi svíčku a ty sněženky. A dojeli jsme tam a tam byly dva hřbitovy, jeden pod silnicí a druhý nad silnicí, teď my jsme nevěděli… My jsme věděli, že je přestěhovaný do Všetat, to hlásili na Hlasu Ameriky nebo kde. A tak jsme prostě šli dolů pod silnici, tam byla nějaká paní a myla nějaký pomník. A my jsme říkali: ,Kde má tady Palach hrob?‘ A ona říkala: ‚To je nad silnicí, to musíte na ten druhý hřbitov. Ale to jsou všechno policajti. Tam nechoďte, to budete mít hrozné nepříjemnosti.‘ Já jsem říkal: ,To vidím, že jsou to policajti, tak co, vždyť jdu dát jenom kytičku.‘ Tak jsme tam šli, položili jsme tu kytičku a chtěli jsme zapálit svíčku. Najednou k nám přistoupil takový chlap a sebral to a odnesl to do nějakého kontejneru, tam to hodil. Řekl, že to teda se nesmí, ať mu ukážeme občanské průkazy.“

„Táta mi potom [po invazi vojsk Varšavské smlouvy] psal: ,Nevracej se, nemá to cenu.‘ Já jsem se ale vrátil a dodělal jsem školu. Maminka, ta byla ráda, já jsem to nedopověděl… Maminka psala: ,Vymalovali jsme ti pokojíček,‘ a tak. Nenapsala: ,Vrať se,‘ ale tak nějak viděl jsem, jak by byla ráda, kdybych se vrátil. Ale kvůli tomu jsem to neudělal, to nemůžu říct. Já jsem sám o sobě začal kouřit a zhubl jsem asi o 15 kilo, než jsem se rozhodl, co mám dělat. A nakonec jsem se naráz rozhodl, koupil jsem si letenky, všechno jsem tam nechal i oblečení a tak. Vlastně jsem odtud utekl, protože jsem věděl, že ti moji příbuzní by mě v dobrém slova smyslu nechtěli pustit. Hrozně by je to mrzelo, že odjíždím, tak jsem se sebral a odjel jsem zpátky. A když jsem přijel domů, tak naši koukali jako blázni, že jsem zpátky.“