„Dostali jsme za úkol jít v noci mlčky ke kříži na Ivančeně. Když jsme byli pod Ivančenou, tak každý měl najít ten nejtěžší kámen, který unese. Když jsme tam došli, na hřebenu nad průsekem stál kříž a průsekem byl vidět osvětlený Frýdlant. Dneska je Ivančena na takové holině, ale tenkrát byl všude hustý les, takže nebylo vidět na krok. My jsme museli sledovat oblohu a hvězdy, které prosvítaly mezi korunami stromů, abychom vůbec viděli na cestu, baterkou svítit bylo pro nás nepřijatelné, baterkou by blikl snad jen úplný nováček. Když jsme tam došli, tak jsme se dozvěděli, že týden předtím tam oddílová rada na výpravě vztyčila ze soušky takový kříž.“
„Nesnášeli jsme Hitlerjugend. Hodně se zpívalo a pochodovalo, mnoho písní bylo ale zakázaných. Vzpomínám si, že se pěkně nahlas mohla zpívat písnička Vyhorela stará Turá Brezová a taky se dobře řvala. Jednou jsme tak pochodovali přes Frýdlantské mosty a proti nám šla jednotka Hitlerjugend, která něco zpívala, a my jsme okamžitě nasadili píseň Vyhorela stará Turá Brezová ve snaze je překřičet, což se nám podařilo, tím pádem oni ztratili krok a byli úplně rozhození, protože jsme nešli v jejich rytmu, a bylo vidět, jak se zdeformovali. A to bylo naše velké morální vítězství nad nacismem.“
„Když se tam ta jednotka vyměnila, my mladší kluci jsme tam vběhli a tam se po zemi válelo mnoho střeliva, a jednou jsme tam našli revolver a taky bedýnku s vajíčkovými granáty. Po létech jsme s Karlem Líbou vzpomínali na to, jak nás pět sedí s vajíčkovými granáty v klubovně u rozžhaveného pecku a jak je rozšroubováváme. Vždycky jsme kousek pohnuli a podali to sousedovi, ale najednou se ty dvě půlky rozdělaly a byly spojeny nějakými šňůrkami, tak jsme dostali strach a opatrně jsem to zašroubovali zpátky a granáty jsme odevzdali.“
„Tehdy jsem se dočetl v časopise Skaut o oddíle z Čech, který požádal Šrámka, aby jim napsal družinový pokřik. Protože naše oblast se jmenuje Petra Bezruče, napsal jsem o pokřik Petru Bezručovi. Ten kupodivu na dopis odpověděl a napsal nám pokřik asi v tomto znění: ,Jak čerti kupředu jdeme a každého pobijeme, kdo se nám postaví a náš pochod zastaví.‘ Připsal, že by byl rád, kdyby se pro příště posílaly takové dopisy mladším stařečkům, než je on sám. Tento historický dopis jsme zařadili do naší družinové kroniky Tygrů. Kroniku jsem měl dlouhá léta doma. V roce 1968 jsem ji půjčil jednomu členu naší družiny, který utekl na Západ, a tím, že jeho byt zapečetilo StB, jsme přišli o naši družinovou kroniku i s dopisem od Petra Bezruče.“
Hugo Mandovský, skautskou přezdívkou Píro, se narodil 13. ledna 1932. Během druhé světové války byl jeho otec vězněn v koncentračním táboře. Do skautu se Hugo Mandovský dostal přes 1. oddíl Moravská Ostrava, působící v ilegalitě pod hlavičkou KČT. Po skončení druhé světové války se z tohoto oddílu vyčlenil 30. oddíl Ostrava (Třicítka), kde Píro působil jako rádce družiny Tygrů. Oddílová rada jeho oddílu založila mohylu na Ivančeně. V roce 1948 odešel pan Mandovský po maturitě na gymnáziu studovat na VŠCHT do Prahy, kde se setkal s dr. Pavlem Křivským, jejž krátce nato zatkli. Během studia se také věnuje pěveckému souboru a vodáctví. Po studiu pracuje v koksovně ve Vítkovických železárnách a na chemických provozech. V roce 1968 opět rozvíjí skautskou činnost a v rámci 48. oddílu začíná vést světlušky. Na začátku normalizace přechází s oddílem do TJ Sokol Ostrava-Nová Ves a 48. oddíl takto přežívá až do roku 1989. V roce 1989 Píro pomáhá založit 48. středisko Ostrava, jehož je vůdcem. Za jeho dlouholetou činnost mu byla udělena v roce 2002 Medaile díků a v roce 2007 Medaile sv. Jiří - zlato.
