„My jsme to prožívali, jak tam byli Němci, u toho Foltyse v hospodě. My jsme uměli dobře německy, tak jsme se s vojáky bavili. Oni měli vysílač a poslouchali americké zprávy, tak přesně věděli, jak to dopadne. Věděli, že je konec války a bavili se o tom, jak se zachránit. Víte, jak chudáci dopadli? Seděli před hospodou na takové římse. Přiletěl granát a dva byli mrtví. Ten jeden ne. Tak je odtáhli do hospody a pak, až za tři dny, jak ustupovali, je tam kdesi zakopávali. Na to si přesně pamatuju.“
„Já jsem se těch Rusů bál, protože polovina z nich nebyli Rusi. S nimi jsem se nedomluvil, to byli nějací Mongolci. Já jsem třeba kopal těm prvním, Němcům, na frontě zákopy. To bylo, ještě než ustoupili do Opavy, tak si před Opavou postavili obrovské zákopy, aby se chránili před Rusáky. Tak já jsem to prožil vzhledem k tomu, že jsem uměl dobře německy. Oni věděli, že jsem Čech, ale já jim nenadával, protože jsem věděl, že to není nic platné. Oni se mezi sebou bavili a vím, že nebyli spokojeni, ale co měli dělat?“
„Oni byli na ústupu. Já to zažil na frontě, kde měli vykopané podkovy. My to kopali Rusům. Ony totiž, to bylo na jaře, přišly obrovské deště. Nás posbírali ve městě, i ženské vzali na frontu na kopání zákopů. Naše děvčata se Rusů bála, protože slyšela, co oni prováděli. A ty holky musely s námi Čechy kopat na frontu. Kopaly s námi v zákopech. Ale nešly s Rusy. Některým se nepodařilo utéct, tak musely kopat frontu. Představte si, my byli mokří skrz, utéct nešlo. Nejbližší dědina byla část Slavkova, tam byli samí Češi, ti jediní neodešli, měli nějaké zásoby. Tam se prohnala fronta tam a zpátky dvakrát. Ti lidé to prožili. My jsme se vraceli z fronty, tak jsme byli v těch chalupách. Tam byly kachlové pece, tak jsme v noci topili a tam naše hadry sušili. Ale pak jsme zas šli kopat a nebyly suché, protože to odpařilo vodu, ale jen napůl vysušené. A mně se za tři dny podařilo z fronty od těch Rusáků utéct.“
Lev Mařádek se narodil 2. ledna 1925 v obci Zlatníky u Opavy ve větrném mlýnu, který tam provozoval jeho dědeček. S rodiči se poté přestěhoval do Opavy. Byl členem skautského oddílu a v době mobilizace v roce 1938 pro československou armádu přenášel zprávy mezi bunkry na Opavsku. Druhou světovou válku prožil jako zaměstnanec velkoobchodu, který provozoval německý majitel. Zaměstnával mladé muže z českých rodin a díky tomu se vyhnuli práci v Německu. Při osvobozování Opavy Mařádkovi přišli o byt i veškerý majetek. Poslední dny války prožívali v obci Chvalíkovice, přes kterou přešla fronta. Lva donutili Němci kopat zákopy pro jejich armádu. Zanedlouho je dělal také pro Rudou armádu. Vystudoval obchodní akademii a až do penze pracoval na různých pozicích v podniku Juta. V Opavě pojmenovali jednu z ulic Mařádkova na počest pamětníkova bratra Vladimíra, který byl poválečným starostou téměř zcela zničené Opavy a měl velké zásluhy na její obnově. V roce 2022 žil Lev Mařádek v domově seniorů v Ostravě. Zemřel 27. října roku 2022.
