Milena Markusová

* 1948

  • „Táta, to jsem vám říkala, že nakonec pracoval v uranovém dole blízko Tachova. A když přišli Rusové, tak on je nepustil na tu šachtu. Oni tam přijeli těmi vozy a chtěli dovnitř a táta tam nechal zátarasy udělat, aby tam nemohli jet. A on říkal, že nechtěl jako, on měl i technické důvody nějaké, ale i to, že je tam nechtěl mít. A potom s tím měl veliké problémy, protože ti lidé v uranovém průmyslu začali stávkovat. Neposílali uran, protože on se posílal do Sovětského svazu, tak s tím zastavili, bylo to takové složité nějaké, ale každopádně tátu zavřeli nakonec, takže byl pět let ve vězení. Bohužel i mí rodiče se rozvedli, ale to mě paradoxně pomohlo v tom, že jsem zůstala na vysoké škole, jinak ti lidé, když měli nějakého politického vězně v rodině, tak odcházeli z těch škol, nemohli studovat. Vím, že jsem chtěla pracovat, když jsem dostudovala, tak jsem měla nabídku v Archeologickém výzkumném ústavu a skoro by mě byli přijali, ale pak jsem dostala dopis, že jsem neřekla o sobě všechno a že mě proto nepřijímají, a to všechno bylo to, že můj táta byl ve vězení.“

  • „Já jsem potom dělala zkoušky na vysokou školu a v tu dobu, v tom osmašedesátém, přišli ti Rusové. A to jako bylo nezapomenutelné, protože v noci mě probudili rodiče, všechny nás probudili, že jsou tady Rusové, vojáci, máma byla, ve dvě hodiny v noci. A to bylo hodně silné, přijeli i do Tachova. Tam vidím ty tanky, jak tam stály, a takoví ti kluci ruští měli šikmé oči, asi odněkud z Kavkazu, a lidé jim tam lezli na tanky, říkali jim, proč sem přijeli a diskutovali s nimi. Oni potřebovali vodu, nikdo jim nic nechtěl dát, někdo jim vodu přinesl, i něco k jídlu, někdo zase proč jim to dáváte... Bylo to takové silné, silné, silné.“

  • „Vím, že to bylo na jaře, nevím přesně datum a ten den, kdy vybuchla ta elektrárna, tak jsme byli na výletě. Byli jsme někde, kde jsou Senohraby, a bylo horko, bylo to takové divné celé, bylo takové zvláštní horko. Takže my jsme prostě byli exponovaní tomu všemu a pak jsme se to pomalu dozvěděli a bylo to takové jako, že někde vybuchla elektrárna, ale nic se neděje, že to nevadí. Ale můj manžel, ten měl sestru v Německu, tak z Mnichova okamžitě volala a hned nám říkala, ať si koupíme jód, ať nechodíme na dětské hřiště a dávala nám různé rady, které tady ještě vůbec nikdo nedával.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.03.2023

    (audio)
    duration: 01:02:03
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Rok 1989 byl pro mě velkým mezníkem

Promoce Mileny Markusové v Obecním domě v Praze, rok 1973
Promoce Mileny Markusové v Obecním domě v Praze, rok 1973
photo: Archiv pamětnice

Milena Markusová se narodila 22. ledna 1948 v Sezimově Ústí jako nejstarší ze tří dětí manželů Vlasákových. V 1. polovině 50. let se rodina přestěhovala do Horního Slavkova, kde otec začal pracovat v uranovém dole. Milena Markusová tu nastoupila na základní školu, kde jí byla od první třídy vštěpována láska k Sovětskému svazu. Tu hlavně maminka nezastávala. Počátkem 60. let se rodina stěhovala do Tachova, kde otec získal místo vedoucího v uranovém dole v Zadním Chodově. Milena Markusová tam začala chodit na střední školu, poslouchala hudbu na rozhlasové stanici Svobodná Evropa a užívala si uvolnění během pražského jara. Dne 21. srpna 1968 ji rodiče v noci vzbudili, že je republika obsazovaná vojsky Varšavské smlouvy. Ve městě pak potkávala tanky, lidé s vojáky diskutovali a většinou jim nechtěli poskytnout vodu nebo jídlo. Otec tehdy odmítl pustit okupační vojáky do areálu uranového dolu, nechal postavit zátarasy a spolu s kolegy začal stávkovat. Za to ho koncem 60. let odsoudili na pět let do vězení. Milena Markusová v té době složila přijímací zkoušky na ČVUT do Prahy. Po ukončení vysoké školy začala pracovat ve Výzkumném ústavu polygrafie, kde poznala svého budoucího muže. Po mateřské dovolené začala učit němčinu a později angličtinu. Během sametové revoluce se s rodinou účastnila demonstrace na Václavském náměstí. V roce 2023 žila v Praze.