Miroslav Meduna

„Pamatujete si z doby, kdy do Pardubic přijely v roce 1968 tanky, náladu lidí a nějaká místa, kam přijeli?“ - „Do Pardubic přijeli Poláci, to vím přesně, protože já jsem byl v davu lidí, kteří je zadrželi na silnici u Starého Hradiště. Tam nahoře v rovince ten dav zastavil obrněné transportéry, byly asi tři nebo čtyři. Poláci nás teda nerozjeli jako kravinec, ale zůstali tam stát. Koukali akorát z poklopů. My jsme na ty transportéry lezli a vykládali jsme jim, že je všechno jinak. Připomínali jsme jim poznaňské události. Jeden kolega, který byl obzvlášť výřečný, Jindra Čagy, jim vyprávěl o katyňském lese, co tam Rusáci s nimi udělali. Oni se po nějaké chvíli otočili a zůstali v tom lese. My jsme za nimi ještě šli, bylo nás tam dost a vyprávěli jsme jim, byli tam nějací jejich politruci a jen tak to poslouchali. Na vojně to chodí úplně jinak, tam žádného vojáka nepřesvědčíte, to nemá cenu. Byli jsme s nimi několik hodin, až nás potom vyhodili. Možná druhý nebo až třetí den teprve vjeli do Pardubic.“

„Nálety, které byly do roku 1945, jsme si tam taky užili. Schovávali jsme se ve sklepě, naštěstí žádný přímý zásah nebyl. Bombardovalo se na Haldě, nebo Židov, jak se tam teď říká. Nebo to padalo u Drozdic. V těch sklepech jsem viděl, že lidé jsou takoví smutní, vystresovaní, to pozná i dítě. Seděli, čekali, kdy to přijde. Když to nepřišlo, tak to bylo dobré a pak jednou práskla bomba poměrně blízko a já jsem do toho ticha, které tam bylo, řekl: ‚Bum!‘ Trochu jsem to vykřikl a ti se tak lekli, že ženské až vykřikly. Rodiče mě tišili, abych byl ticho. Kvůli náletům mě pak schovali na Seč, kde jsem byl v Dolní Vsi s babičkou a dědou. Jelikož to bylo začátkem roku 1945, tak tam ještě Němci honili partyzány. Obvykle se to zdá, že si lidi myslí, co jsme blbli, když už byl rok 1945, za chvíli měl být konec. Ale to nikdo nevěděl, jestli to ještě bude trvat půl roku, rok nebo dva roky, to nikdo nevěděl. I ta paní Zvířecí (německá sousedka), za měsíc měl být konec války a ona říkala: ‚Vůdce má ještě něco fest,‘ že se to ještě zvrátí. No ale k té Seči, jak tam honili ty partyzány, s dědou a babičkou jsme se schovali ve sklepě, teď se tomu říká hospoda Pod drnem. V těch dveřích byla škvíra, prkna nedoléhala, byla tam centimetrová mezera a my jsme se naproti té cestě koukali, jak jdou němečtí vojáci. Čekalo se, kdy nás objeví a budou s námi něco dělat, nebo nedělat. Stačilo, aby někomu ruplo v kouli, řekne, že jsme se na něj dívali špatně nebo mířili a je to hotové. To mi vlastně nebyly ani tři roky a zachytil jsem obavu těch dospělých, co bude.“