„Vzpomínám na to, jak jsem šla 6. května 1945 do kolny pro uhlí a slyšela jsem strašný rachot. Měla jsem velký strach, protože v ulici o několik domů níže byla obchodní škola a tam jsem viděla stát rotu, minimálně padesát německých vojáků s protitankovými střelami. Tak jsme si mysleli, že útočí, vzhledem k tomu, že už jsme věděli, že Američani se blíží k Plzni. Strach, že začnou střílet, hrozně jsme se báli, ale oni stáli ani se nehnuli. My jsme utíkaly se sestrou do Tylovy ulice, kde jsme doběhly a přijížděly první americké tanky. Ten třetí tank zastavil, my jsme vyjeveně koukaly, jeden voják vstal, vylezl z tanku a ptá se: ‚A kde máte pivo a koláče?‘ My jsme zůstaly úplně štajf. On nám pak řekl, že je Čechoameričan a už si nepamatuju přesně, kdy řekl, že se dostal do Ameriky a jak to s ním vlastně bylo. To bylo takový překvapení. Potom pokračovali dolu po dnešní Americké třídě a na náměstí, kde se zastavili. My jsme pak odešly se sestrou domů, když hlavní kolona projela. Odpoledne jsme šli s tehdy ještě ne mým mužem, nýbrž mým chlapcem, ven do Plzně, podívat co se děje. A přišli jsme dolů k synagoze a tam najednou z domu naproti synagoze se ozvalo střílení kolem nás. Začali útočit Němci, kteří byli ukrytí v domech. K nám přiběhl Američan, strhnul nás oba honem schovat. Naprosto klidně se postavil, namířil a střílel. Nic s ním nehnulo. My jsme utíkali do krámu, kde jsou dneska dosud knihy, tam jsme se utíkali schovat, ale dívali jsme se skrz výkladní skříň. Američani s absolutním klidem, seděli na tancích, stříleli a pak z domu drogerie u Černého psa, začali vyvádět Němce, kteří stříleli a byli ozbrojení.“
