Margaretha Michel

* 1944

  • „Musím říct, že jsem byla vděčná. Byla jsem se skupinou studentů z Erlangenu. Měli jsme tu velmi milé lidi, velmi dobré kontakty, různé zkušenosti. Pocit? Ano, je to trochu jako doma. Byla jsem také v Litoměřicích. Do Litoměřic jsem cestovala vlakem a lidé mi pomáhali dostat se autobusem tam, kde je ten mlýn. Zůstala jsem přes noc u naší bývalé služebné. Pila jsem tam pivo, takový zvláštní druh. Ve vlaku na mě také někdo promluvil... Byl v tom kousek domova a je tam pořád. Když sem přijedu, cítím se příjemněji, je to jiné. V Německu jsem ráda, ale tady něco cítím... Třeba dneska jsem se tady v televizi dívala na pořad o vaření receptů na pečení, které znaly ještě babičky, a to je přesně to, co znám já. Taky jsem zapomněla některé recepty, recepty na bublaninu a podobně. Takže je v tom domácký pocit. Pořád mám pocit, že Čechy jako země nebo český stát má vůči nám určitou povinnost, i když už nejsme občané země. Ale určitým způsobem je zodpovědný za srdce našich lidí. Stalo se mnoho špatného, na obou stranách, a tak je tomu i jinde na světě. Ale je třeba nějak uzavřít mír. Pro mě usmíření není tak dobré slovo. Musíme spíš zahojit rány. Znám to ze současných pamětnických projektů s velmi starými ženami, které třeba před patnácti lety jen nadávaly a teď po určitých zkušenostech říkají - už o tom zase můžu mluvit, je to zahojené.“

  • „V květnu 1945 nás odvezla babička - maminku, mě a další tři děti. Byli jsme v tom osamoceném mlýně, přímo na protektorátní hranici. Jinými slovy, hranice protektorátu procházela přímo statkem. A tam jsme byli a až do června ani žádný národní správce nepřišel. Nikdo se neodvážil ten statek obsadit, protože vlastně věděli, že tam bývali Češi, tedy Čechům přátelští lidé, a nikdo tam nechtěl jít. A když to začalo být nebezpečné, tak jsem zůstala tři týdny s maminkou na půdě u naší služky. A ona to byla, kdo se postarala o to, že maminka dostala tu práci jako lékařka v Roudnici, protože jinak by asi musela na nucené práce někam do českého vnitrozemí.“

  • „Můj bratr se jmenuje Franz Konrad. A jméno Konrad nemá jen tak odněkud, jeho kmotrem byl Konrad Henlein. A to bylo v době převratu, kdy už Hitler napochodoval. Můj bratr se narodil v červnu 1938 a mám fotografie z jeho křtin, kde ho Konrad Henlein sice nedržel v náručí, ale byl přítomen a v uniformě. Mohu přejít například k dalšímu známému politikovi. Tím je Karl Hermann Frank, kterého moje maminka vůbec neměla ráda a který k nám asi nechodil na návštěvu. Ale matka studovala medicínu s manželkou Karla Hermanna Franka a stála vedle ní v posluchárně Karlovy univerzity, když promovala.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.10.2021

    (audio)
    duration: 01:47:08
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Nepotřebujeme jen usmířit, ale i vyléčit rány

Margaretha Michel, Praha, 2021
Margaretha Michel, Praha, 2021
photo: natáčení

Margaretha Michel se narodila 1. září 1944 v Litoměřicích do německé rodiny. Její otec Franz Stiebitz byl funkcionářem v Sudetoněmecké straně a za války poslanec říšského sněmu. Po válce byl odsouzen za velezradu a v prosinci 1945 v Litoměřicích popraven. Naopak dědeček z matčiny strany, Adolf Pokorný, byl držitel osvědčení antifašisty, který po válce a odsunu spolupracoval s mnichovským Rádiem Svobodná Evropa. Matka Margaretha vystudovala před válkou medicínu v Praze, od května 1945 byla jako lékařka nasazena v internačním táboře pro Němce v Roudnici na Labem. Malá Margaretha byla od roku 1945 v péči prarodičů Pokorných, jimž zabavili jejich rodový mlýn. Před odsunem v říjnu 1946 s nimi byla dva týdny v táboře pro vysídlence v Litoměřicích, poté odvezena transportem do bavorského Landshutu, odkud je přidělili do obce Weihmichl. Tam chodila Margaretha na základní školu a poté se dostala i na gymnázium v Landshutu. Do roku 1969 studovala na vysoké škole v Erlangenu učitelství v oborech zemědělství, chemie a biologie a poté vyučovala na škole v bavorském Pegnitzu. Tam poznala manžela a narodily se jim tři děti. Ve svém zaměstnání ve škole se Margaretha vždy snažila rozšiřovat povědomí o historii střední a východní Evropy a organizovala různé školní výměny s českými školami. V osmdesátých letech vstoupila do sudetoněmeckého landsmanšaftu jako představitelka generace a proudu, které chtěly v prvé řadě zlepšit česko-německé vztahy. Od roku 1989 pravidelně jezdí do Česka, kde má řadu příbuzných a známých. V letech 2019-20 úzce spolupracovala s Post Bellum na uchování vzpomínek českých Němců a pamětníků odsunu v rámci projektu Odsunutá paměť.