Ludmila Mikulčíková

„V září vyhlásili, že budú přibírat na tem metaně, tož já jsem ho tam honem posílala, aby šel. Tak šel do té práce a tak tam dělal a potom, když v tem sedmapadesátém roku se nám narodil Jožinek, oni ho propustili z práce, že až tata podepíše JZD… obecní úřad, tehdy to bylo komunistické, to samí komunisti zasedali… tak půjde mladý do práce. Tak ho nechali doma. To živobytí jsem si hleděla nadělat a on byl potom, myslím, půl roku doma. A potom k nám dojela paní doktorka Lédlová na kontrolu na něho, jak vypadá, jak žijeme. A došla k nám v tu najhorší bídu. On ležel, měl chřipku, já dvě malé děti a paní doktorka došla a že mosí dobře jest. Já říkám: ‚Ale z čeho? Z práce ho vypověděli, až jako tchán podepíše JZD, že si bude hledat prácu.‘ – ‚Ne, dejte si na obec žádost, on mosí jít do práce, tady je ohrožená rodina, mosijú ho vzít.‘ Tak jsme si to napsali, dali a na obci řekli: ‚Až starý podepíše, mladý půjde do práce.‘ A nic se nedílo. No a potom nastalo JZD, už jsme byli tak vyfluslí, vyčerpaní, sedláci, aj my. Protože nás pořád čítali mezi tych sedláků. Měli jsme jednoho koňa a krávy a prasata, jak bývalo jindy v hospodářství. A tak ti sedláci nechtěli. Ale potom proti nim, jejich děcka byly popropúšťané, tak se domluvili a na Vše svaté potom šli a podepsali to JZD.“

„Tak tady na farnost se dostaly tři lístky. Tak my třé jsme cestovali. Neměla jsem pas, tak jsem šla do Hodonína, mosela jsem se tam vyfotit a šla jsem si to vyřídit a tam si dělali smích, ale nedělali už těžkosti. Asi už viděli, že se to bortí, tak nám slíbili, že o půlnoci budeme nasedat v Brně do zvláštního vlaku, tam byly vypravené tři vlaky. A o dvanácti jsme byli v Břeclavě na celnici, no a tam nás celníci proclili, co vezeme. Moravské Slovácko, to bez vína nemože jet. A tak jsme jeli. Potom, když zvonilo na druhý den poledne, tak jsme dojeli do Říma. Modlili jsme se, zpívali jsme.“ – „Vy jste do Říma jeli kvůli svatořečení Anežky České. Jak si na tuto konkrétní událost vzpomínáte?“ – „Velice pěkně a velice s nadšením. Moc jsem o tom vykládala aj našim a potom to šlo aj v televizi, už jsme televizu měli, a já říkám: ‚Divajte sa dobře včil, já sedím za tú paní, byla taky v kyjovském kroji.‘ My jsme měli velikou protekci, že jsme byli v krojích. Tak oni nás: ‚Krojovaní dopředu… hned za sestřičky.‘ Seděli kněží, sestřičky a krojovaní. Já jsem seděla ve třetí řadě za tema sestřičkama. Jako nadšení jsme byli. Potom jsme šli na audienci, tak jsme to měli a seděli jsme tam v tej síni a včil tam doletěl František Tomášek. A ten Svatý otec… on šel a první… bylo tam tech, co byli ze Slovenska, aj s tema Slovákama jsme sa tam… nás tam bylo deset tisíc.“ – „Jste si připadali jako jedna rodina.“ – „Ano, přesně tak. Tak jsme se na sebe tak usmívali a podávali jsme si ruky k pokojnému pozdravení. A včil ten otec stál a teho našeho otca první jeho přivítal. No, na nás to blahodárně působilo, že jsme si mysleli, že mosí byt temu Svatému otci v tem srdci nejblíž. Ale až jsme jeli zpátky, to bylo nadšení. To už jsme se sešli, to byly tři vlaky, a já už si to nepamatuju, v které stanici jsme se sešli, a byly pootvírané okna a jeden k druhému volali: ‚Už je devět ďúr v Berlíně v tej zdi!‘ Už sa to začalo búřat, když jsme jeli zpátky, a už zněla jedna mariánská písnička od vagonu k vagonu a už jsme zpívali, už jsme se ničeho nebáli.“