Emílie Milerová

„Má čisté, otevřené srdce, je na úrovni dítěte a je přátelský a optimistický. To děti potřebují. A taky dělá legraci. Manžel takový byl. On byl jako krtek. Byl absolutně bezelstný. Na všechno koukal očima tříletého dítěte. Já jsem to od něj převzala. Byli jsme spolu 54 let. No a teď jsem na to hodně doplatila.“

„Jaké jsi měla zájmy, čím jsi chtěla být?“ - „Chtěla jsem být výtvarnicí, ale rok 1951 byl nejhorší rok na rozhodování. Byl založený Pionýr, ale já do něj nešla – byla jsem v Junáku a v Sokole. To už stačilo, že jsem se nedostala na školu. Já myslela, že mě ten inspektor zabije, když jsem mu řekla, že chci být kostýmní výtvarnice. Řekl, že kostýmní výtvarnice nikdo nepotřebuje, že je třídní boj a musí se pracovat. Tak jsem se dostala na chemickou školu.“

„Můj otec dostal kýlu a musel být operovaný ve Všeobecné nemocnici. My jsme s matkou byly úplně vytřeštěné. Měla jsem ještě o deset let starší sestru. Byly jsme vytřeštěné a čekaly jsme něco hrozného. Otec byl jeden den propuštěný a měl to břicho úplně zhnisané. Jel kousek tramvají a potom musel jít asi pět kilometrů pěšky. Po té operaci. Přišel domů a lehl si a pak jsme viděly, jak přiletěla letka aeroplánů. Tu nemocnici kompletně vybombardovaly. Otce to tedy minulo o půl dne, i když to bylo strašný. Pamatuji si jako dneska, že se mu maminka chtěla podívat na tu ránu a chtěla ji léčit. Matka byla bylinářka. Otec sundal kalhoty a měl tam asi dvanáct štychů, na každé straně šest. Jak se narovnal, tak z těch štychů mu vystříkl hnis. Otci se podlomila kolena a lehl si. Matka ho léčila a dostala ho z toho.“

„Vždycky když už jsme zabili prase a už jsme to snědli, tak já jsem měla vždycky ve čtyři hodiny hlad a matka mi ukrojila ten hnusnej chleba a namazala ho marmeládou. Já myslela, že se zblázním, vůbec jsem to nemohla jíst. A všechno bylo na lístky. Naše máti byla tak úžasná, že chodila patnáct kilometrů k pekaři, za Jesenici na Kocandu. Tam se říká na Kocandě, byl tam mlynář a ten prodával bochníky chleba na lístky. Máti tam šla a pak zpátky nesla ty dva bochníky chleba. Patnáct kilometrů. Jednou už byla skoro u baráku a upadla. Byla tak vyčerpaná, že upadla. Upadla čelem na chodník. Tak jsme nad tím obě plakaly. Měli jsme doma pinzetu a já jsem mamince ty kamínky musela z toho čela vybírat a maminka měla strašně nízký práh bolesti, takže hrozně křičela. A napořád jí tam zůstal takový ten jemný prach.“

„Měli jsme tady dva sousedy, byli to estébáci, a když přišel nějaký disident v neděli k nám na zahradu, tak už v pondělí šel můj manžel na koberec. Generální ředitel ho seřval a museli jsme cvakat, protože jsme měli sto tisíc dluhů na domě...“ - „Stýkali jste se s disidenty?“ - „Ano, hodně. Vedle nás bydlel Ivan a Helena Klímovi, chodil sem Vaculík, Kohout, bratr Ivana Klímy a celá tahle grupa. Pak ale když byl Ivan perzekvovaný, tak se zavřel a vůbec se s námi nechtěl stýkat, protože se bál, že nás poškodí.“ - „Chodila jsi na bytové přednášky?“ - „Chodila jsem na to čtení ke Klímovým. Co se tam dělo? Lidi se sešli a to, co napsali, tam přečetli. Potom jsme se tam už báli chodit. Ten tlak byl tak strašný... Samozřejmě že jsem byla zvaná třeba na bytové divadlo, ale neodvážila jsem se tam jít. Byla to tak příšerná doba, že to člověku nestálo za to. Měli jsme malé děti, já byla doma, žádné peníze. Manžel byl v Kresleném filmu a bylo to tedy hodně ostrý.“