Tomáš Mitáček

„Největší psychický nátlak jsem měl, když jsem se zúčastnil Palachova týdne v Praze. A bylo to asi v roce 1988 [v roce 1989]. Šli jsme kordonem a měli jsme vstoupit na Staroměstské náměstí z některé ulice (ne Melantrichovy). Byl jsem ne úplně v prvních řadách, ale asi v desáté nebo patnácté řadě, ale bylo vidět, že na Staromáku stojí obrněné transportéry, měly vodní děla a kosily ty první řady. Když jsem jel domů, tak jsem ještě týden přemýšlel, jestli má smysl být na světě. Že je všechno ztracené, pokud taková represe může fungovat proti vlastním lidem. Tak to se mnou otřáslo.“

„Absurditu toho systému jsem zažil až na gymnáziu. Jako pionýr se měl člověk posunout dál a měl se stát svazákem. Tehdy jsem to měl v hlavě poskládané tak, že jsem odmítl stát se svazákem. Načež přišla moje třídní a ta mi to vysvětlila naprosto jednoznačně. Říkala něco v tom smyslu: ‚Vykašli se na to, co to pro tebe znamená, nakonec je to o tom, že dostaneš knížku jako svazák s tvým jménem a jednou za rok zaplatíš členské příspěvky a nalepíš si tam dvě známky. A pokud na to nepřistoupíš, tak můžeš hned jít do ředitelny a ukončit studium na tomto gymnáziu, protože bez toho tady nebude nikdo fungovat.‘ Bral jsem to z její strany ne jako výhrůžku, ale jako konstatování, protože ona sama byla v komunistické straně. A časem jsem pochopil, že ona tam byla proto, aby nás mohla chránit.“