Horst Moudrý

* 1928  †︎ 2021

  • „A teď se zjistilo: Ježišmarja, vždyť je tady ještě hromada Němců v pohraničí! Právě ti, co tady mohli zůstat – specialisti, mistři a tak dále. No tak vyšel zákon o rozptylu Němců v pohraničí. To znamená, že se podívali, kde jsou celé rodiny, a celé rodiny naložili do vnitrozemí do zemědělství. Nás mladý chlapy, anebo i vojáky, co byli v zajetí a v sedmačtyřicátém se vrátili domů. Mohli být doma, ale byl nedostatek pracovních sil v dolech, tak je vzali taky. Já jsem dělal v kanceláři a našel jsem papír doma – zejtra v jedenáct hodin na náměstí, jídlo na dva dny s sebou. Odsun do dolů na práce v podzemí. Tak jsem se dostal z kanceláře do Kladna a tam jsem byl pět roků pod zemí.“

  • „My jsme bydleli v baráku a už jsme věděli, že sousedy odtáhli na nádraží s ozbrojeným doprovodem. A tím, že jsme čtyři už dělali, tak nám to museli dát vědět, tátovi, sestře, mně a tak dále, že budeme vystěhovaní, abysme přišli domů. Když jsme se sešli doma, tak máma seděla na škarpě před barákem s nejmenšími sourozenci a čekala, až přijdeme. Ta akce přes nádraží byla ukončená a táta říkal, my přeci nebudeme za nima utíkat. Barák už byl zapečetěný, ale máma měla prádlo k bělení na zahradě, to bylo štěstí, to jsme ještě shrabali, a měli jsme malý žebřiňák, který naštěstí stál vzadu, a to bylo všechno, co jsme měli.“

  • „Tady se to pořád víc a víc chystalo k válce, normálně. Táta v Görlitzu a máma se šesti dětma doma, a co když bude válka. Co udělala máma? Sebrala nás, a Honza se narodil 1. května 1938, to znamená čtyři měsíce, a kočárek a my přes Zawidow do Německa, to nebyl problém. Teď se tahle horda objevila u táty, měl jeden pokoj, jednu postel, jeden stůl a tři židle, a teď co s námi? Ale kolem byli tak ochotní, že vzali toho jednoho a mě nějak jinam. Pak najednou se říkalo, že v německém pohraničí nesmí být emigranti ani ze Slezska, ani ze Sudet, ti musí pryč. Tak byl přistavený zvláštní vlak, měl jet směrem k Baltickému moři. Přijeli jsme do Görlitz [myslí Berlín], tam je to jako v Praze – Berlín Bahnhof, Berlin Anhalt a Berlin Hauptbahnhof a tak dále, a to se musí od jednoho k druhému. To znamená, že tam byly přistavené autobusy, když ten vlak přijel, a odvezli nás na druhé nádraží. My děti hned do autobusu a najednou se říkalo: ‚Rodina Moudrých, všechno ven, kočárek se sem nevejde.‘ Tak jsme vylezli, poslední autobus odjel, a my večer s mámou, šest dětí. Pak se nás ujal Červený kříž, tak jsme mohli být přes noc v čekárně. A ráno nás naložili a odvezli – Königs Wusterhausen, to byl známý vysílač tak dvacet kilometrů od Berlína. Odvezli nás do nějaké vesnice, bylo tam rekreační jezero, byly tam prázdné baráky po stavebních dělníkách. Tam jsme byli nejenom my, i ze Slezska. Jídlo jsme dostávali v zotavovně na konci vesnice, to znamená, ráno se tam muselo nejdřív jít na snídani. A ne že by vám hned dali jídlo, to se nejdřív muselo nastoupit, vytáhnout nejdřív prapor, pak jsme teprve dostali něco k jídlu. A tam jsme dokonce museli zpívat píseň, kterou jsme nikdy neslyšeli a neuměli. To bylo první setkání s národním socialismem – společně!“

  • Full recordings
  • 1

    Frýdlant, 18.06.2021

    (audio)
    duration: 03:06:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vyšel zákon o rozptylu Němců do vnitrozemí a já musel na pět let do dolu

Horst Moudrý (druhý zleva) na rodinném snímku z roku 1942. Před ním sedí jeho otec
Horst Moudrý (druhý zleva) na rodinném snímku z roku 1942. Před ním sedí jeho otec
photo: archiv pamětníka

Narodil se 9. května 1928 ve Frýdlantu německých rodičům jako šestý z deseti dětí. Maminka byla v domácnosti, otec pracoval jako truhlář v nedalekém německém městě Görlitz. Na začátku září 1938 jeho maminka s dětmi z Frýdlantu utekla z pohraničí za otcem, protože se bála války. Němci rodinu z Görlitz přesunuli k Berlínu, kde zůstali měsíc. Domů se vrátili po záboru pohraničí, kdy už Frýdlant patřil do Německé říše. Dva bratři pamětníka museli narukovat do německé armády, nejstarší bratr Georg pracoval jako kameraman německých týdeníků. Po ukončení měšťanky pamětník krátce pracoval u sedláka a později ve velkoobchodu ve Frýdlantě. Na konci války zažil bombardování Frýdlantu Rudou armádou. Ve velkoobchodu zůstal pracovat i po jeho převzetí českým národním správcem. Jeho rodina se vyhnula divokému i organizovanému odsunu, protože patřili mezi potřebnou pracovní sílu. V roce 1947 musel v rámci rozptylu Němců do vnitrozemí nastoupit jako horník do dolu v Kladně. Do Frýdlantu se vrátil téměř po pěti letech a záhy přišel při měnové reformě v roce 1953 o veškeré vydělané peníze. Nastoupil do továrny na výrobu nábytku Interiér ve Frýdlantu, kde pracoval padesát let – nejdříve jako pomocný dělník, později jako technický kontrolor. Oženil se s Němkou Erikou, společně prožili 46 let a smutné chvíle, když jim všechny tři děti zemřely. Pamětník pomáhal od 60. let Němcům s dobrovolným vystěhováním a po roce 1989 s hledáním kořenů v matrikách díky znalosti německého písma. Provázel výpravy německých rodáků po Frýdlantsku a shromáždil jména zavražděných či zemřelých Němců po konci války. Dožil se 93 let, zemřel ve Frýdlantu 15. září 2021.