Horst Moudrý

„My jsme bydleli v baráku a už jsme věděli, že sousedy odtáhli na nádraží s ozbrojeným doprovodem. A tím, že jsme čtyři už dělali, tak nám to museli dát vědět, tátovi, sestře, mně a tak dále, že budeme vystěhovaní, abysme přišli domů. Když jsme se sešli doma, tak máma seděla na škarpě před barákem s nejmenšími sourozenci a čekala, až přijdeme. Ta akce přes nádraží byla ukončená a táta říkal, my přeci nebudeme za nima utíkat. Barák už byl zapečetěný, ale máma měla prádlo k bělení na zahradě, to bylo štěstí, to jsme ještě shrabali, a měli jsme malý žebřiňák, který naštěstí stál vzadu, a to bylo všechno, co jsme měli.“

„Tady se to pořád víc a víc chystalo k válce, normálně. Táta v Görlitzu a máma se šesti dětma doma, a co když bude válka. Co udělala máma? Sebrala nás, a Honza se narodil 1. května 1938, to znamená čtyři měsíce, a kočárek a my přes Zawidow do Německa, to nebyl problém. Teď se tahle horda objevila u táty, měl jeden pokoj, jednu postel, jeden stůl a tři židle, a teď co s námi? Ale kolem byli tak ochotní, že vzali toho jednoho a mě nějak jinam. Pak najednou se říkalo, že v německém pohraničí nesmí být emigranti ani ze Slezska, ani ze Sudet, ti musí pryč. Tak byl přistavený zvláštní vlak, měl jet směrem k Baltickému moři. Přijeli jsme do Görlitz [myslí Berlín], tam je to jako v Praze – Berlín Bahnhof, Berlin Anhalt a Berlin Hauptbahnhof a tak dále, a to se musí od jednoho k druhému. To znamená, že tam byly přistavené autobusy, když ten vlak přijel, a odvezli nás na druhé nádraží. My děti hned do autobusu a najednou se říkalo: ‚Rodina Moudrých, všechno ven, kočárek se sem nevejde.‘ Tak jsme vylezli, poslední autobus odjel, a my večer s mámou, šest dětí. Pak se nás ujal Červený kříž, tak jsme mohli být přes noc v čekárně. A ráno nás naložili a odvezli – Königs Wusterhausen, to byl známý vysílač tak dvacet kilometrů od Berlína. Odvezli nás do nějaké vesnice, bylo tam rekreační jezero, byly tam prázdné baráky po stavebních dělníkách. Tam jsme byli nejenom my, i ze Slezska. Jídlo jsme dostávali v zotavovně na konci vesnice, to znamená, ráno se tam muselo nejdřív jít na snídani. A ne že by vám hned dali jídlo, to se nejdřív muselo nastoupit, vytáhnout nejdřív prapor, pak jsme teprve dostali něco k jídlu. A tam jsme dokonce museli zpívat píseň, kterou jsme nikdy neslyšeli a neuměli. To bylo první setkání s národním socialismem – společně!“