Zdeněk Mrkvička

,,Nějaký americký oficír se někde motal venku a Němci ho postřelili, ale ne smrtelně. Nemohl ale chodit, nevím, kam ho trefili. Přišel k nám nějaký americký Polák nebo nevím, protože mluvil, trochu lámal česky. A ptal se, jestli bychom mohli a měli nějaké místo, že ten raněný venku být nemůže, jestli by mohl být v nějaké místnosti. Otec vyklidil lokál, tu výčepní místnost, tam to vyklidil. Měli jsme tam ještě postele, tak jsme mu tam dali postel a všechno. Měl to tam obstojné. Třeba byl doma zvyklý na něco lepšího, nevím. Ten druhý voják ho pak vyvážel na sluníčko, když bylo pěkně. Tak tam u nás byl. Když potom odcházeli – byl to asi nějaký větší oficír, nevím –, nařídil ostatním a ti nám tam natahali spoustu jídla, spoustu! Tam, jak byla ta místnost do rohu, tak ten roh byl do metru plný jídla, plný konzerv.“

,,Bylo to šestého května, hned šestého. Zajímavé je – ti už to museli mít připravené, už dávno předem. Šestého května. Ze šestého na sedmého jsme se ráno probudili a za naším barákem – my jsme měli barák takhle do úhlu –, tak za tím rohem už stál americký Sherman. Tam už stál tank. Ale bylo vidět, že to byli chlapi zkušení, vojáci, poněvadž tank stál stranou, aby byl chráněný, a čouhal mu ven jenom kanón, aby mohl mířit k Sudoměři nebo vlevo ke Štěkni. Vlastní tankové těleso bylo schované za zdí. A na zahradě tam stály dva náklaďáky a jeden jeep. A tím jsem se já prvně setkal s Američany.“