„Vyděšení jsme byli strašně. Už letěly letadla a my jsme nasedli do auta, naházeli tam věci a spěchali jsme, aby se ještě dalo projet po silnicích. Do protivky jely tanky. Oni jeli po neposečeném poli. Benzínky byly obsazené ruskými vojáky. Ti měli ty helmy. Všichni vypadali, jako by přijeli z Mongolska. Museli tam asi nasadit takový, kteří neměli páru o Evropě, protože nevěděli, která bije. Ti vojáci vypadali vyděšeně. Aspoň mi to tak připadalo. A jak jeden z nich startoval a našlápl motorku na náměstí, tak to bouchlo a oni všichni zaletěli a hned vytáhli zbraně. My jeli po silnici vyděšení proti těm zbraním a vraceli jsme se zpátky do Chomutova, ze kterého jsme přijeli den předtím. Já jsem hned vzala sestru, protože ještě byly prázdniny, a takové centrum bylo ČSM (Československý svaz mládeže). Jejich budova byla proti divadlu. Vím, že tam měli cyklostyl. Na to bylo povolení. To jen tak nemohli. I když už jsem byla na škole později v těch 70. letech, tak to dostal jeden a musel to mít schválené, co na tom smí tisknout. Na tom ČSM se scházela akční mládež z celého města a tam se tiskly letáky. To někdo točil a do toho se musela dávat barva. To není jako dnes. Tak se tiskly letáky – idite damoj. Hlavně tedy to, aby vypadli.“
„Maturovala jsem v Chomutově. To byla nejkrásnější doba mého života, to jaro ‘68. Nejen proto, že jsem byla mladá, plná elánu a optimismu, ale cítila jsem ten přerod a uvolnění už tehdy v těch 18 letech. Úplně jsem zírala. Třeba 1. máj ‘68 v Chomutově. Byl tam sud u kina. Lidi normálně sundávali prstýnky a házeli je do sudu. To musel být takový velký poklad, když to dělali v každém městě. Kde to skončilo, se neví. Tam už bylo takových 60 centimetrů řetízků a zlatých věcí. A my jsme do téhle doby maturovali. Takže nadšení velké.“
„Žulová neměla tělocvičnu, jen starou sokolovnu s prohnilým nářadím, kde místo koše visí zvonkový drát. Vlhko tam bylo, fotky fotbalistů z 50. let. I mléko mi zmrzlo v šatně. To byl rok ‘84. Když jsme měli tělocvik, tak jsem opouštěla školu se dvěma kýblema uhlí a dvěma kýblema dřeva a šlo se dolů k sokolovně a tam jsem zatápěla. Klečela jsem a cpala jsem tam papír a noviny. Vlhké noviny nechytaly, vlhké dřevo taky ne, ale já podpalovala. Děcka hrály ve vysokým, hlubokým sněhu ragby nebo fotbal, aby se zahřály. Nebo v tělocvičně po sobě třískali balonem. Nebylo tam místo ani na kapitána, takže se hrálo o zeď a jen padala bílá omítka. Prostě hrůza. Poprvé jsem jim ukázala basketbalový balón, protože nic takového neznali. Nebyly peníze. Pan ředitel byl nakloněn návštěvám ruských kasáren, takže se hlavně šetřilo, aby byly peníze na dárky pro ruské vojáky a na kytice pro ruské vojáky.“
„Letáky se připínáčky připichovaly na vrata nebo se házely do schránek a podobně. A cedule se obracely jako ve filmu Rebelové. Tak to byla hlavní činnost, protože oni vjeli do Chomutova a místo na Prahu je posílali zpátky do hor. Takže se obracely směrovky, což byla běžná podpolní činnost. Takže já jsem nějak hrdinně nevystupovala, jenom jsem roznášela letáky.“
Eva Müllerová se narodila 12. května 1950 v Praze jako nejstarší ze tří dětí rodičům Jiřímu a Jindře Kellerovým. Za druhé světové války nacisté v Táboře popravili za schvalování atentátu na Reinharda Heydricha jejího dědečka Jindřicha Kellera. Eva Müllerová velmi silně vzpomíná na uvolněnou atmosféru jara 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku, kterou zažila v Chomutově. Sama se zapojila do roznášení protiokupačních letáků. Během normalizačních prověrek v roce 1970 jejího otce vyloučili z komunistické strany a sesadili z postu ředitele řetězáren v České Vsi. Eva Müllerová vystudovala pedagogickou fakultu a až do odchodu do důchodu na různých školách po republice vyučovala tělocvik, ruštinu a několik dalších předmětů. Sametovou revoluci zažila v Jeseníku, kde také bydlela v době pořízení rozhovoru v roce 2021.
