Vladimír Nádraský

„A teď nás vezli dvě stě padesát kilometrů, krásná dálnice. Hodně dlouho jsme jeli přes ten Peking. Viděli jsme, jak Peking roste dál do šířky jako Dubaj. Dubaj se taky rozšiřuje směrem do pouště a do moře, tak Peking se rozšiřuje dál a dál na jih. A ten smog je všude, ale pomalinku, jak se blížíte na konec Pekingu, tak ustává, ale tam pak jsou všechny ty fabriky. Kolem Pekingu jsou fabriky, průmysl a výtopny. Takže, jak jsme se dozvěděli, když to fouká od Gobi, tak prší červenej déšť, když fouká od Sibiře, tak je suchej mráz, a když to fouká od moře, tak zase jsou [cítit] ty chemičky, co jsou u moře, a ty fabriky kolem Pekingu. Takže jsme viděli Peking, jak končí pomalinku výstavba a jak jsou ty fabriky a výtopny, a pak jsme dlouho jeli přes takovej – nic, kde byly jenom samé stromy. To jsou prý prakticky plíce Pekingu, kde mají vysázeny takové divné lesy, které prakticky dýchají. I ve městě jsou všude keříky podél baráků a podle silnic. A pak teprve přijíždíte, jedete dlouho a pak je v dálce nějaké město. My jsme se ptali toho chargé d’affaires, co to je. On povídal, to je víska. My jsme jeli okolo toho snad půl hodiny. Ono to bylo větší než Praha – a prý víska! To bylo několik takových měst v dálce, taky moderních, to máte minimálně pětadvacet pater, ty baráky. V dálce vidíte vedle dálnice stěnu pětadvacetipatrových baráků, a to je prý vesnice. Ono to je, jako když jedete okolo Prahy. A pak nám pan Jirsák povídal, zatímco Dubaj má asi milion obyvatel v noci a ve dne má tři miliony, tak tohleto má deset milionů v noci a třicet milionů ve dne. To je jako tři republiky.“