Alois Navrátil

„Tak nějak kolem února 1945 Němci ustupovali na všech frontách, že. A v tom našem městečku začali budovat zákopy a zátarasy, aby zastavili postup té Rudé armády. A zrovna před naším domečkem kopali základy takový čtyři otrhaní, špinaví, buďto byli zajatci, anebo ti, co utekli z fronty, a nad nimi stál voják a hlídal je. No a náš otec, humanista, se na ně dívá, a tak mu bylo líto těch čtyř chlapíků. A tehdy už jsme dokonce mohli chovat prasátko, nám dovolili, ale museli jsme odvádět povinnou dávku vepřového sádla pro německou armádu. A ten můj tatínek, ten humanista, říkal: ‚Víš co?‘ Zavolal bráchu, ukrojil čtyři krajíčky chleba a na to položil plátek té slaniny. ‚Zanes to těm chlapcům, ať si něco sní.‘ A tak brácha tam šel – a teď ten voják říkal: ‚Wer bist du?‘ Teda: ‚Co tady děláš? Was ist das? Co se děje?‘ ‚No, já jsem přinesl těm chlapcům malé pohoštění.‘ A říkal: ‚Das nicht. Tak to teda ne.‘ A vzal ty krajíčky s těmi chleby, vysypal to na zem a zašlapal to do bláta.“