Václav Nedomanský

* 1944

  • „Poslední dobu, co jsem byl v Bratislavě, tak jsem byl sledovaný odposlouchávacím zařízení a údajně i osobně. Hlavně můj trenér Starší a Gut, to byli ti dva, co dávali nejvíc zpráv z hokejového prostředí. Nemohl jsem kontaktovat [rodiče]. Všechna pošta se našla ve spise, který tady je. Všechna pošta byla zastavená, otevřená. Zkrátka kontakt nemohl být. Telefon u rodičů byl odposlouchávaný. Spojení, když bylo, vždycky kleklo. Mluvit jsem nemohl, pošta nepřišla. Otec, když byl na smrtelné posteli, myslím 1984, telefonoval jsem – byl v nemocnici a přivezli ho na vozíku. Jednou mě byl navštívit, když bylo jasné, že umírá, tak ho pustili. Ze začátku chtěli, aby rodiče jeli sem [do Kanady] a přemluvili mě zpátky k návratu. Ambasáda měla lidi, kteří mě kontaktovali. Řekli jsme jim přes mého právníka, ať přestanou, nebo že budou vyhoštění z Kanady. Takže to přestalo. Kontakt nebyl, žádné cellphony, nebyl internet. Poprvé jsem přijel sem asi po dvaceti letech, když jsem mohl.“

  • „Bydlel jsem už v Torontu v té době. Takže shodou okolností Vlado Dzurilla a Jirka Holík byli u mě večer na návštěvě, udržovali jsme vztah, pokud jsme mohli. Kluci riskovali, museli utéct od týmu a neříkat nic, protože byli sledovaní. Vlado říká: ‚Ja na ně serem. Jedu za tebou, jsme kamarádi dvacet nebo deset let a chci tě vidět.‘ Jirka byl taky takový ležérní. Zápasy jsem viděl, bylo to ohromné, jak hráli, a drželi se. Vlado chytal ohromně, měl styl, byl ochotný zastavovat jejich [Kanaďanů] střely víc než přihrávky. Udělal si ohromné jméno. Mohl tam hrát, kdyby chtěl.“

  • „Tehdy ten systém fungoval tak, že ve vedení byli funkcionáři pod vlivem různých organizací. A všelijací tajní policajti telefonovali dopředu, že takový autobus jede, to už bylo vytipované. Pamatuju si, že jsme zmeškali zápas, vylodili nás a kontrolovali. Jednou řekli: ‚Všechno ven!‘ A trenér: ‚Co jsou tyto věci?‘ – ‚Nevíme.‘ Vzal to a vyhodil do příkopu. Pamatuju si osobně, že všichni museli vyjít ven. Dokonce jak říká pan Panenka, vysvlékali nás, a když přišlo na mě, tak jsem si sundal kalhoty a měl jsem spodky. Celník říká: ‚Mám k tobě moc respektu, nemusíš sundávat ty spodky, obleč se a běž!‘ To byl těžko zapomenutelný příběh.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.02.2024

    (audio)
    duration: 02:47:20
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Kvůli hokeji utekl do Kanady. Tátu za ním pustili, až když umíral

Václav Nedomanský se raduje z gólu v reprezentaci na začátku 70. let dvacátého století
Václav Nedomanský se raduje z gólu v reprezentaci na začátku 70. let dvacátého století
photo: archiv pamětníka

Václav Nedomanský se narodil 14. března 1944 v Hodoníně. Sportovní geny zdědil po otci, který hrál fotbal a jezdil na motocyklové závody. Po základní škole vystudoval gymnázium. Od 16 let nastupoval za A tým dospělých Hodonína v druhé lize. Po maturitě ho vzali na Fakultu tělesné výchovy a sportu do Bratislavy, kde od roku 1962 až do roku 1974 hájil barvy klubu Slovan CHZJD. V roce 1965 získal na mistrovství světa ve finském Tampere s národním týmem stříbrnou medaili, stejný úspěch zopakoval o rok později v jugoslávské Lublani. V roce 1968 skončil na zimní olympiádě v Grenoblu druhý. Reprezentace tam porazila po dlouhé době Sovětský svaz. V roce 1969 byl Václav Nedomanský na mistrovství světa ve Švédsku u obou slavných výherců nad Sovětským svazem, který v srpnu 1968 okupoval Československo. V roce 1972 získal na mistrovství světa v Praze zlatou medaili. V roce 1974 ho komunistický režim odmítl pustit na angažmá do severoamerické NHL. Rozhodl se emigrovat a opustil Československo se svou ženou Věrou a tříletým synem Vaškem. V Severní Americe působil v klubech profesionální WHL a NHL jako první hokejista ze socialistické východní Evropy. Vystřídal týmy Toronto Toros, Birmingham Bulls, Detroit Red Wings, St Louis Blues a New York Rangers. Po skončení hráčské kariéry trénoval v západním Německu a pracoval jako skaut pro kluby NHL. V Kanadě se mu narodila dcera Victorie. V roce 2019 ho uvedli do Hokejové síně slávy NHL. V roce 2024 žil se svou druhou ženou Marcelou v Kalifornii a vychovávali adoptivní dceru Julii.