Václav Nedomanský

„Bydlel jsem už v Torontu v té době. Takže shodou okolností Vlado Dzurilla a Jirka Holík byli u mě večer na návštěvě, udržovali jsme vztah, pokud jsme mohli. Kluci riskovali, museli utéct od týmu a neříkat nic, protože byli sledovaní. Vlado říká: ‚Ja na ně serem. Jedu za tebou, jsme kamarádi dvacet nebo deset let a chci tě vidět.‘ Jirka byl taky takový ležérní. Zápasy jsem viděl, bylo to ohromné, jak hráli, a drželi se. Vlado chytal ohromně, měl styl, byl ochotný zastavovat jejich [Kanaďanů] střely víc než přihrávky. Udělal si ohromné jméno. Mohl tam hrát, kdyby chtěl.“

„Tehdy ten systém fungoval tak, že ve vedení byli funkcionáři pod vlivem různých organizací. A všelijací tajní policajti telefonovali dopředu, že takový autobus jede, to už bylo vytipované. Pamatuju si, že jsme zmeškali zápas, vylodili nás a kontrolovali. Jednou řekli: ‚Všechno ven!‘ A trenér: ‚Co jsou tyto věci?‘ – ‚Nevíme.‘ Vzal to a vyhodil do příkopu. Pamatuju si osobně, že všichni museli vyjít ven. Dokonce jak říká pan Panenka, vysvlékali nás, a když přišlo na mě, tak jsem si sundal kalhoty a měl jsem spodky. Celník říká: ‚Mám k tobě moc respektu, nemusíš sundávat ty spodky, obleč se a běž!‘ To byl těžko zapomenutelný příběh.“