František Netušil

„Při přesunu vládlo hrozné počasí. Byly mrazy 10 až 15 stupňů pod nulou. Jel jsem na V3S, která měla korbu jen zaplachtovanou. Vpředu u kabiny stála malá kamínka, ale ta neměla vůbec šanci ten prostor vytopit. Nemohli jsme se hýbat a všichni jsme tam hrozně promrzli. Byla mi hrozná zima. Měl jsem u sebe pancerfaust, který jsem nesměl ztratit, protože jinak by mě určitě zavřeli do Sabinova (pozn.: vězení pro vojáky). Věděli jsme, že jedeme na Poláky. Mluvili o tom i důstojníci, občas od nich něco problesklo. Měli také strach. Najednou jsme nebyli kreténi a debilové. Nezapomenu na slova svého velitele: ,Ještě budete rádi, že máte na hlavách ty ocelový blembáky. Teď se vám budou hodit. Teď jedete naostro.‘ Při představě, že budeme do někoho střílet, byl jsem z toho úplně schlíplý. Ale na druhou stranu byli i tací, kterým to svědčilo a těšili se, že budou moci střílet. Už aby byli v akci.“

„Dojeli jsme do Chrudimi, kde k nám přibíhali lidi, házeli nám jídlo a říkali, že jedeme na Poláky. My jsme odpovídali, že to víme. Loučili jsme se s nimi. Bylo nám v ten okamžik hrozně. Navíc jsme byli opravdu unavení, promrzlí a hladoví, že už to nešlo vydržet. Zavedli nás do nějakých kasáren, na což velmi rád vzpomínám, protože jsem přišel večer na nějaký pokoj a viděl jsem tam prostěradla a spacáky. A bylo tam teplo, bylo to velmi příjemné. Poslední, co si pamatuji, že jsem se chytil bidla u postele a usnul jsem vestoje. Po pár hodinách nás probudili, že jedeme dál. Mysleli jsme, že jedeme dál na Poláky, ale naštěstí jsme se začali vracet do našich kasáren. Začalo se mluvit o tom, že to bylo jen cvičení. Nevím, co se o tom říká dnes, jak to vnímají lidé, kteří se toho neúčastnili, ale my jsme jeli na Poláky. Bylo obrovské štěstí, že jsme hranice nepřekročili. Neumím si sám sebe představit, že bych měl do někoho střílet.“