František Netušil

„Dojeli jsme do Chrudimi, kde k nám přibíhali lidi, házeli nám jídlo a říkali, že jedeme na Poláky. My jsme odpovídali, že to víme. Loučili jsme se s nimi. Bylo nám v ten okamžik hrozně. Navíc jsme byli opravdu unavení, promrzlí a hladoví, že už to nešlo vydržet. Zavedli nás do nějakých kasáren, na což velmi rád vzpomínám, protože jsem přišel večer na nějaký pokoj a viděl jsem tam prostěradla a spacáky. A bylo tam teplo, bylo to velmi příjemné. Poslední, co si pamatuji, že jsem se chytil bidla u postele a usnul jsem vestoje. Po pár hodinách nás probudili, že jedeme dál. Mysleli jsme, že jedeme dál na Poláky, ale naštěstí jsme se začali vracet do našich kasáren. Začalo se mluvit o tom, že to bylo jen cvičení. Nevím, co se o tom říká dnes, jak to vnímají lidé, kteří se toho neúčastnili, ale my jsme jeli na Poláky. Bylo obrovské štěstí, že jsme hranice nepřekročili. Neumím si sám sebe představit, že bych měl do někoho střílet.“

„Na vojně vládla obrovská šikana. Mladý voják se první půlrok vůbec nezastavil. Především odpoledne, když odešli důstojníci domů a zůstal pouze dozorčí útvaru, museli bažanti sloužit o rok starším vojákům. Každý mazák měl svého ,mladého‘. Já jsem vyfasoval dva. A protože jsem měl v té době zlatý zub, tak jednoho mazáka se zlatým zubem. Tomu, když se vrátil z vycházky, většinou po 22. hodině a v podnapilém stavu, jsem musel shánět jídlo atp. Psychicky jsem to těžce nesl a snažil jsem se, abych si dokázal, že nejsem úplná onuce. Například k snídani jsme někdy dostávali tavené sýry a viděl jsem, že někteří vojáci je házeli pod skříňky, které stály na dlouhých kamenných chodbách. Když se tento ožrala vrátil z vycházky a začal mě sekýrovat, tak jsem vyndal chleba, uřízl krajíc, smetákem jsem zpod skříňky vytáhl sýry a namazal je na chleba. Samozřejmě na nich byla nalepená špína, chlupy atp. Vypadalo to hrozně. Jak byl napitý, tak začal jíst a chřoupalo mu mezi zuby. Ptal se, co to tam je. Duchapřítomně jsem odpověděl, že tavený sýr se žampiony, které jsou už asi trochu starší, tvrdší. To mi naštěstí uvěřil.“