Jiří Olšaník

„Byl jsem sledovaný, lépe řečeno - naše rodina byla sledovaná estébáky pořád. Nejmarkantnější to bylo, když jsme chtěli někam jet, třeba do obyčejné Jugoslávie. Sice po dlouhých obstrukcích nás tam pustili, ale většinou jsme dostali papír, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abychom vyjeli. To prostě nebylo možné. Pamatuji si, že i já, když jsem se rozhodl s kamarádem, když jsem byl v učení, a když jsem si ušetřil peníze na dovolenou do Jugoslávie a moje sestra mi vystála v Praze frontu na to, abych zájezd vůbec dostal, tak nakonec jsem skončil tím, že kamarád také nejel. On sice dostal výjezdní doložku, ale mně napsali: 'Není v zájmu Československé socialistické republiky, abyste někam jel.'“

„Bylo armádní cvičení zrovna, velká zkouška mobilizace, a protože jsou nějaké mobilizační zákony, tak toho komunisti využili a přišli si k nám do bytu pro klíčky, s tím, že zabavují auto v rámci mobilizace bez jakékoli náhrady. Fungl nové auto. To jsem viděl poprvé a naposledy otce plakat. On to nemohl přežít. Naštěstí se i v armádě našli lidé, kteří byli rozumní. Otec se sbalil a šel na velitelství západního vojenského okruhu v Táboře, vysvětlil jim situaci a jeden generál mu řekl, že opravdu armáda na to nemá v této době nárok, aby mu zabavovali auto. Jen s tím, že auto už bylo na tankodromu, už v tom jezdili důstojníci po tankodromu, takže pro auto si otec musel dojít na tankodrom a přivézt si ho zpátky. To je také jeden z paradoxů doby, kdy závist a ta doba dělala takové ošklivé skutky.“

„Když přišla konečná kapitulace Německa, tak Československá obrněná brigáda se začala přesouvat do Československé republiky. Jela přes vybombardované Německo, kde mi táta vyprávěl, že to bylo něco hrozného. Že Němci si nedovedli představit, že prohráli válku. Že ty okamžiky, jaké jim dělali nástrahy při přesunu přes Německo, co jim všechno vykládali, jak na ně řvali, že se stejně vrátí a že to stejně tak nenechají, tu porážku. Říkal, že to bylo krušné. Takhle při tom přesunu přejížděli až k Nepomuku a nakonec je přesunuli na Sedlčansko na Neveklovsko, kde byla Československá obrněná brigáda dislokovaná a kde skončila válečná práce této obrněné brigády.“