Adolf Pachlatko

„Jednoho dne, muselo to být v roce 1950, jednu noc u nás někdo klepal na dveře, a vstoupil. Byl to Čech, který utekl, ne z oblasti podél hranic, ale už celé dny prochodil. Byl celý provlhlý, pršelo, přešel přes Malši a přišel přímo k nám a zaklepal. K jeho smůle neuměl německy. Snažili jsme se domluvit rukama, nohama. Můj bratr uměl rusky, to je už trochu podobné. Byl to lesní inženýr. A bylo to poznat podle znaku na jeho límci. Ale u nás nemohl zůstat, byli tam Rusové. Kdyby ti ho dopadli, pak… Pryč s ním. Co uděláme? A on, to jsme také pochopili, měl příbuzné v Americe a chtěl tam. Ale musel nejdřív do Lince, přes Dunaj. Dunaj byla přísně kontrolována. Každý. Bylo to uzavřeno závorou, když chtěl jet někdo od Uhrfahru do Lince do západní zóny, byl každý kontrolován. I můj bratr, když tam každý den jezdil. Měl tenkrát BMW R66. Sám si ho sestavil ze zbytků z války, které tu a tam leželi, z těch si ho sám sestavil, se sajdkárou. Znáte sajdkáru? BMW R66 to byl tenkrát od BMW špičkový model. Dohodlo se, že si sedne do sajdkáry. Můj bratr jezdil každý den do Lince do práce. Ale nemohl ukázat český pas. Od jednoho známého, Ignáce, už bohužel zemřel, jsme si půjčili průkaz, dali jsme ho tomu Čechovi, tomu lesnímu inženýrovi, a ten jim ho ukázal, Rusům na hranicích. To bylo riziko, oba by je sebrali bratra i toho Čecha. Ale podívali se špatně, asi to tak nějak souhlasilo. Předtím u nás přespal, usušil si věci, ukázal nám na mapě, odkud je. A klaplo to! Ten byl tak šťastný, když byl za hranicí. To je moje jediná vzpomínka na uprchlíka, který k nám přišel.“