„Je jasné, že druhá polovina 80. let byla jiná než první polovina. Od roku 1985 vládl v Moskvě Gorbačov, tak to někteří lidé začali sledovat a spojovat s tím své naděje nebo znaky určitého uvolnění. V Polsku se začala znovu Solidarita zmáhat po tom výjimečném stavu. V Americe byl u moci Ronald Reagan, který přispěl svým pohledem na věc. A myslím si, že my jsme spíš patřili mezi ty země s vyšší mírou nehybnosti než to Polsko například. Nicméně i u nás se začalo ukazovat, a souviselo to s tím, co nazývám generační diskusí v Chartě. Samozřejmě generační znamená starší-mladší, ale řekl bych, že ti, kdo měli zkušenost ze začátků Charty, a ti, co se do toho dostali v 80. letech, taky tam máte rozdíl mezi těmi, co byli v centru, tzv. poprední disidenti, a disidenti, co byli v menších městech. A pro ty najednou začala přicházet víc v úvahu forma politické existence vyrazit na ulici a začít demonstrovat. Nemám to teď v hlavě zmapované, ale slavná, jediná povolená demonstrace, k níž v tom roce 1988 došlo, ale už předtím se na státní svátky a okolo 21. srpna cosi začalo objevovat, no a v tom roce 1989 to samozřejmě vyvrcholilo tou demonstrací 28. října, která byla poslední před vlastní sametovou revolucí. Čili ty demonstrace rozhodně přinesly nový prvek. Ta nepolitická politika získala tento rozměr. Pro intelektuály to byla, řekněme, ne zcela jednoduchá věc k promýšlení. Protože na demonstracích musíte mít tu odvahu tam jít a křičet hesla s těmi ostatními nebo vytáhnout nějaký plakát. To není filozofický seminář, kde se myslí. Ale jako symptom to rozhodně důležité bylo.“
„Já jsem vždycky byl v jakési opozici vůči tomu režimu, to jsem měl z domova. Bylo jasné, že nejsme žádní podpůrci režimu a řekl bych, že míra přizpůsobivosti byla nějaká. Všichni jsme platili penězi s hvězdičkami a Gottwaldem, to všichni respektovali, ale rozhodně míra přizpůsobovačství byla poměrně omezená. Čili po roce 1968 člověk přirozeným způsobem hledal své životní možnosti. Někteří lidé se rozhodli, že to nemůžou snést, tak vypadli a emigrovali, a ti, co zůstali, měli různou škálu přizpůsobení se tomu režimu. Pro mě byly důležité dva světy – jeden formovaný Patočkou a, řekněme, všemi lidmi, co byli filozofií tak či onak ovlivněni, a ten druhý byl spíš v tom křesťanském slova smyslu, v mém případě katolickém. Začal jsem chodit do různých spolků a tam jsme vedli řeči, které nám pomáhaly přežívat ve světě, kde se vyplňovaly dotazníky, zda člověk souhlasí, či nesouhlasí se vstupem vojsk.“
„Já si myslím, že Češi mají k tomu [přizpůsobování se] svou vlastní historickou dispozici, ale že to není vlastnost jenom česká. Já jak studuju tu [Hannah] Arendtovou, tak ona v 60. letech dala rozhovor německé televizi a ptali se jí, jaké to bylo, když se nacisté dostali začátkem 30. let k moci, jak to jako mladá židovská žena prožívala. A ona mu tam říká: ‚Víte, to, co mě překvapovalo, ani nebylo to, co dělali naši nepřátelé, protože to už jsme tak nějak mohli vidět, možná ne z hlediska konců, k nimž to dospělo. To, co bylo horší, bylo, co dělali naši přátelé. Jak rychle se stačili té situaci přizpůsobit.‘“
„Řekl bych, že bych považoval za velice nefér, kdyby někdo o mně řekl, že jsem věřil v socialismus s lidskou tváří a jeho reformovatelnost. Pro mě socialismus byla denní realita, a jestliže se tam najednou začaly objevovat rysy, které mě nadchávaly, rysy svobody, tak jsem tomu fandil a doufal jsem, že tento trend se neobrátí ve svůj opak, což se stalo při té invazi 21. srpna [1968]. Čili když nás začali pouštět do ciziny, když jsme najednou zjistili, že jsme stejní jako jiní, mladí z celého světa. Já byl zvyklý na Mladou Vožici a Prahu, to bylo tak všechno. Pamatuju si, jak jsme poprvé mohli jet s rodiči do Polska k moři, to bylo tak 1966. Přejel jsem hranici a najednou se před vámi objeví celý svět, s veškerou komplexitou, tak tomu člověk moc nerozumí, musí se naučit jazyk, ale má pocit, že svět je rezervoár možností.“
Martin Palouš se narodil v Praze 14. října 1950 do intelektuální rodiny Radima a Anny Paloušových. Dětství prožil v 50. letech v dobách vykonstruovaných politických procesů. Jeho otec Radim Palouš byl za nabádání k nesouhlasu s popravou Milady Horákové vyhozen z nakladatelství Orbis a pracoval pak v kladenských železárnách. Dospívání prožil Martin Palouš v 60. letech a podle jeho slov se jednalo o skutečná „Golden Sixties“, završená cestou do Anglie roku 1967. Po maturitě v červnu 1968 cítil, že svět je plně otevřen, avšak už v srpnu 1968 mělo být všechno jinak. Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy. Martin Palouš se v listopadu 1968 zúčastnil studentské stávky na přírodovědecké fakultě, kam čerstvě nastoupil ke studiu, a na ní se poprvé setkal s Václavem Havlem. Roku 1973 absolvoval studium Přírodovědecké fakulty UK, po které si ještě udělal rigorózní zkoušku. Mezitím ještě nastoupil v letech 1972–1977 ke studiu filozofie. Na pracovním trhu pro něj však nebylo místo, a tak začal topit v kotelně, ze které byl na rok odvolán na vojnu a roku 1976 získal zaměstnání učitele programování v podniku Kancelářské stroje. Odtud ho však ihned po podpisu Charty 77 vyhodili a on se vrátil zpět do kotelny. Právě Chartu 77 vnímá jako zlomový opoziční moment. Martin Palouš se věnoval samizdatovým překladům, psal filozofické eseje a nakonec roku 1986 přijal roli mluvčího Charty a zajišťoval zahraniční vztahy. Po sametové revoluci stál v říjnu 1990 jako oponent Václava Klause ve volbě předsedy Občanského fóra, kterou však proti Klausovi nevyhrál. Do roku 1992 pak v roli náměstka ministra zahraničních věcí stál v blízkosti Václava Havla na jeho prvních porevolučních cestách do Německa i do USA. Po odchodu z ministerstva absolvoval roční hostování na univerzitě v USA, posléze vyučoval na Středoevropské univerzitě a byl předsedou Českého helsinského výboru. Roku 1998 se vrátil zpět na Ministerstvo zahraničních věcí a v letech 2001–2004 byl velvyslancem v USA. V době natáčení (2021) byl ředitelem Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii na Floridské mezinárodní univerzitě v Miami.
