Jan Pavlík

„Ty Čejkovice mě chytly. Předně jsem si chtěl teda vyřídit s obecním úřadem (nebo tenkrát ještě MNV), že je pod úroveň, aby lidi v Čejkovicích měli takový kumbál jak tady jako zdravotnický středisko. A byl to nůž na krk [předsedovi]: ‚Buď postavíš zdravotní středisko, nebo jdu bokem.‘ Řekl jsem: ‚Seženu ti architekta, zařídím, akorát ty budeš shánět peníze.‘ Takže to dopadlo tak, že ten Franta [předseda] se na to nechal natáhnout a já jsem si sehnal ty architekty, pustili jsme se do té stavby toho zdravotního střediska, které mě málem pohřbilo. Protože přijel ředitel OÚNZu a začal tam vykřikovat: ‚Jak si to dovoluješ, tady si postavíš takovou malou polikliniku, my máme špatná střediska jinde...‘ Já řekl: ‚To je iniciativa starosty, já su rád, že mně to udělal.‘ Prostě bylo to, tak jsem si to vykonstruoval, já si myslím, že to bylo dobře vykonstruované. Já myslím, že to bylo někdy po tom osmašedesátém. Tak to jako šlo velice rychle, protože Čejkovjáci byli ochotni na ty akce Z chodit. Potom jsem se začal zajímat o tu tvrz. Takže jsem Frantovi, který byl tenkrát vedoucí toho statku, říkal: ‚Je to škoda, že takovou tvrz necháte chátrat, a máte ji ve svém vlastnictví.‘ No a když jsme to tak jako rozebírali, tak říkám: ‚Víš co, já udělám jednu akci. Já zajedu na památkový úřad do Brna a vezmu si architekta s sebou a půjdeme se pěkně po tvrzi projít a domluvíme se, co by s tím šlo udělat.‘ Takže dostali jsme peníze, udělaly se opravdu nějaké záchranné věci a já jsem říkal: Bude potřeba to nějakým způsobem ještě dostat do povědomí lidí. Protože Čejkovjáci na mě někdy působili: ‚No a co, ať spadne, co nám na tom... stejně to tu enom zavazí.‘ A hlavně se k tomu takto stavěl ten statek, že je to baračisko a kdesi cosi... A to byl ten největší komunista taky, ten ředitel toho statku, z vedení okresního komunistického výboru, takže tam byly takové trošičku konflikty, a dokonce bylo na mě udělané ‚bubu‘, že se nemám starat o takové věci a tak, ale já jsem se teda nenechal zastrašit. A tak jel jsem tenkrát za Františkem Kožíkem a řekl jsem, že bych tam chtěl absolvovat divadelní představení Hejtman Šarovec. Takže on mně to dal, tak jsme to rozmnožili, nadělali a cvičili jsme divadlo.“

„Já jsem byl už dlouho sledován těma fízlama, ale kontrolovali mě, kde mohli. Zaznamenal jsem to od roku osmašedesát, protože už v Čejkovicích za mnou chodili kontrolovat.“ – „Zajímal jste se někdy o to, jestli byl na vás vedený spis?“ – „No, určitě byl. Určitě byl, protože jsem našel nějaký a říkal jsem si, že bych si o to zažádal. Ale našel jsem to v nějakém seznamu, to moje jméno jako vedený a hlídaný. Chodili a furt... když jsem působil na té interně v Hodoníně, tak v té době jsme se přátelili s nějakou kolegyní Vičánkovou a oni prchli do Německa. Takže byl takový nějaký kontakt, tak když tady docházelo k té emigraci kolegů, tak se začali samozřejmě vyptávat: ‚Nemáte, nevedete s nima nějaký kontakt, nedopisujete si?‘ Já říkám: ‚A proč bych si nedopisoval? Jsou to kamarádi, tak proč ne.‘ No a oni byli tak otravní... A ještě, když jsem přišel do Veselí (nad Moravou), kdysi přišel za mnou, a nevím proč, nějaký takový podezřelý hoch a začal mě tak nějak zpovídat a říkám: ‚Víte co, sbalte se a vypadnite. Já tady nemám s vama co mluvit. Já o takových věcech mluvit ani nebudu, protože nic takového nedělám.‘ – ‚Tak dávejte si pozor, ať si vás nepředvoláme na StB.‘ Říkám: ‚Tak to teda prosím vás nevyhrožujte, protože...‘ Jenomže to byl furt ten režim, který nás kontroloval. Bral jsem to s nadhledem, ale s určitým strachem kvůli děckám.“