Rosa María Payá

„Začínali jsme vnímat rozdíly zejména ve dvou směrech. Na jedné straně to souviselo s tím, jak se lidé projevují na veřejnosti. Když jsem na Kubě, tak si každý den uvědomuji, všímala jsem si toho ale i dříve, za tatínkova života nebo během studia na univerzitě, že mnoho Kubánců smýšlí stejně jako my. Většina Kubánců. Neznám snad nikoho, kdo by nebyl přesvědčený, že se to na Kubě musí změnit, že by měla být svoboda. Vlastně neznám nikoho, kdo by s vládou souhlasil. Většina lidí se však neodvažuje nic říct, protože se bojí, že by je mohl potkat stejný osud jako mou rodinu.“

„V naší rodině jsme měli to štěstí, že jsme nemuseli dodržovat pravidlo dvojí morálky, jak k tomu byla nucena většina Kubánců. Měla jsem štěstí, že nás rodiče učili žít v souladu s tím, co si myslíme. A to je v totalitní zemi opravdu velmi těžké. Když jsme byli větší, moji kamarádi ze střední školy a univerzity si toho začali všímat a říkali mi téměř s obdivem a dokonce s jistou dávkou závisti: ‚Ty se máš, ty můžeš venku říct, co slyšíš doma. My nesmíme říkat, co doma slyšíme, ani co si myslíme.‘ Prostě měli strach z následků, že je vyhodí z univerzity, že rodiče přijdou o práci. Pamatuji si, jak nám tatínek říkal: ‚Můžete říkat, co chcete. Však my už se s tím nějak vypořádáme.‘ Tohle štěstí moji přátelé neměli. Oni přišli domů a rodiče jim kladli na srdce: ‚Prosím tě, hlavně neříkej, co si myslíš. Nekritizuj režim, ať nemáme problémy.‘ Měla jsem štěstí, že jsem mohla vyrůstat svobodně v zemi, která je jedno velké vězení.“