Eliška Pečenková

„Shodou okolností moje nevlastní maminka uklízela na četnické stanici tady u Gregorů, v tom velkém baráku byla četnická stanice, byli tam čtyři četníci, vrchní Rychlík a další. Oni je chytli a byli v autě pod barákem a maminka, jak šla z té četnické stanice, tak tam byl gestapák a ten vrchní Rychlík volal na starostu, protože na četnické stanici neměli takové věci, a říkal, ať nachystá dva provazy a dvě bedny. A ať to dopraví na tu četnickou stanici. Maminka to slyšela, a když sešla ze schodů, tak v autě seděli ti dva mladí hoši. Přišla s pláčem domů, říkala, že to bylo něco strašného. Ti tam seděli, nevěděli, co se bude dít, a přitom už jim chystali provazy a bedny. Potom ty dva hochy, toho Procházku, pověsili a ten Sedlák měl sílu, roztrhl snad ty pouta a skočil do té struhy a chtěl utéct. Tam byl takový velkostatek, dvůr. Stejně by neutekl, ale jeden z těch četníků ho chytl a zastřelili ho v potoku, toho Sedláka. A Procházka tam visel dva dny pro výstrahu. Vím, že jsem chodila tady, protože jsem měla těch čtrnáct roků, už jsem měla školu za sebou, a abych nebyla doma, tak jsem chodila jedné paní pomoct šít jako švadlena. Chodila jsem večer domů, ona měla muže zavřeného v koncentráku, a říkala: ,Víš co? Neboj se, že chodíš kolem. Mrtvý ti žádný neublíží.’ Víte, visel tam na stromě dva dny pro výstrahu, ten Procházka. Bylo to hrozné.“

„Říkal, že když tam jel poprvé v tom roce 13, to bylo rok po tom Titaniku, tak že neměl ani pas. Že nějaké židovské firmě zaplatil peníze, dojel do Prahy a tam měli svoje agenty – měl kšiltovku a na té čepce měl tu firmu. Tam ho posadili do vlaku, jel do Hamburku, tam zase byl ten agent té společnosti a ten zase ho posadil na loď. Měli jsme i obrázek, loď Columbus. Dojel do Ameriky a nejeli hned do New Yorku, ale jak je ostrov se sochou Svobody, tak tam musel každý prodělat lékařskou prohlídku, a kdo byl, chraň bože, nemocný, tak ho poslali zpátky. A z toho New Yorku potom, to už tam měl známé Čechy, tak dojel do Chicaga a tam sehnal práci. Dělal různé práce – v továrně, asi v tom Chevroletu, potom na farmách, aji v dolech byl zaměstnaný, v nemocnici… A říkal, že nikdy nebyl bez práce.“

„Když začala válka, to jsem měla devět roků, tak jsme se samozřejmě museli začít učit němčinu a zajímavé bylo, že ten první rok, když jsme se učili němčinu, tak jsme psali ještě kurentem. Němci udělali potom takový obrat, že jsme ještě nedokončili ani ten rok a už se psalo všechno latinkou. To byl celostátní jejich příkaz, kurentka už se potom nepoužívala. Ale vím, že jsme začínali psát tím kurentem, tu němčinu.“