Marie Pešková

„Všichni byli ožralí, všichni byli na mol – tak to řeknu. Důstojník vešel dovnitř do domu, maminka měla všechno bíle povlečené. A jak měl špinavé holínky a uniformu, hups do těch postelí. Maminka mu něco řekla. A on: ‚Ně ponimayu.‘ Vylezl z postele a velkou kudlu zarazil do stolu s umakartovou deskou. A mě začal honit okolo stolu, já utekla na dvůr. No on by mě býval znásilnil. Takovéhle máme vzpomínky, než Rusové odtáhli, to bylo boží dopuštění. Maminka, chudák, my tři děti. Když byla válka a bombardovali Zlín, museli jsme do krytů. Nebo byla s námi zrovna venku, tak nás hodila do příkopu a lehla si na nás. Prostě když člověk dospěje, tak si vzpomene, co ona musela zkusit.“

„Byl rok 1969. Z Vatikánu jsme jeli do Urbina a tam měli noviny ještě větší, než bylo tenkrát Rudé právo. Psalo se o obsazení Československa v roce 1968 a jak v roce 1969 ještě po určitých lidech stříleli. Je to nešťastné, co se stalo. Byla tam obrovská dálnice, přes kterou bylo bílými písmeny napsáno: 'Vivat Dubček, Vivat Svoboda!' To jsme projeli a dostali se do Říma. V Římě jsme se seznámili s českými kněžími, kteří tam studovali a zůstali, mluvili perfektně česky, my perfektně italsky nemluvili ani náhodou. Provedli nás, kudy se dalo. A zařídili nám – protože se sjelo z celé republiky několik autobusů –, že jsme se dostali do papežova letního sídla Gandolfo. Seděli jsme asi ve třetí řadě a dvě řady před námi byli kněží. A co papež říkal latinsky i o Československu, oni překládali do češtiny a pak nám to dali.“ – „Vzpomenete si, co říkal?“ – „Zhruba si pamatuju, co říkal, mně se ten papír někam ztratil při stěhování, když manžel zemřel.“ – „Říkal něco o té politické situaci?“ – „Říkal, abychom se drželi a nevzdávali se, že bude doba, kdy komunisti padnou. Abychom to přežili, drželi pospolu, měli se rádi a tak dále. Starali se o náš stát a věřili v Pána Boha.“

„V roce 1996 jsem se dozvěděla, že Němci se nemají k tomu, aby nám dali odškodnění, takže stát bude dávat jednorázově odškodnění 100 000. A protože jsme tři, já bych sestry neopomenula, tak jsem samozřejmě žádala nejenom za sebe písemně, nejenom za každou zvlášť. Teď jsem zjišťovala, protože když – to jsem zapomněla říct. Když v roce 1953 byla měnová reforma a tatínek nám – než ho popravili, protože ho zřejmě Baťa dobře platil, to byly prvorepublikové peníze – nám každé dal na knížku zvlášť dvacet tisíc, až budeme v jednadvaceti plnoleté, abychom měly do života. No, bohužel, když mně bylo šestnáct, v padesátém třetím roce, tak byla měnová reforma a my jsme nedostaly nic. Tak ten můj druhý tatínek napsal na prezidentskou kancelář, poslal tam ty knížky a ten úmrtní list, že to byly sirotčí vklady a že nám to musí dát, ty peníze. A oni mu odepsali, nic nám nevrátili, že to vše propadá ve prospěch státu. A hotovo, dvacet. A já už jsem chodila do té průmyslovky a měli jsme jet do Moseru, do Karlových Varů na exkurzi, ale přišla reforma měnová, tak nám každému studentovi dali tisíc korun a nikam se nejelo. A já jsem za těch tisíc korun koupila tři čtvrtě kila buřtů pro rodinu.“

„No, tak jsem měla asi 780 a něco přes 1500 jsem brala. Samozřejmě, ti kolegové dispečeři brali mnohem, mnohem víc. Brali přes dva tisíce. Nebylo to pro mě jednoduché, poněvadž jsem dojížděla až do Dubí. Požádala jsem ředitele, jestli by byl tak laskav, přes mého šéfa, jmenoval se inženýr Hubáček, jestli by mi nemohli přidat. Vzhledem k tomu, že jsem denně vstávala ve tři čtvrtě na tři, a když jsem se dostala do postele, tak bylo půl dvanácté. Tak po jedenácti letech se tohle stalo. Tak on řekl, že požádá ředitele. Stalo se. Dostala jsem přidáno šedesát korun. Takže jsem šla k řediteli a říkám: ‚Soudruhu řediteli, nezlobte se, ale já nejsem takový chudák, abyste mi museli přidávat šedesát korun. Je to moc smutné, že děláme mnohem víc než ti muži, co tam se mnou jsou. Já jsem tam, než dojedu domů, šestnáct hodin a oni už v půl druhé mají horko pod zadečkem, aby byli doma.‘ ‚No jo, ale já jsem to nenavrhl.‘ Prostě smlouval to jeden na druhého. No a aby se to nepletlo, tak jsem dostala čtvrtou [mozkovou mrtvici], ale na obě dvě strany.“

„V roce 1942 přijelo gestapo. Bylo to asi začátkem května, sebrali tatínka a odvezli ho. My jsme nevěděly kam, proč. Druhý den se vrátili, sebrali vše, co bylo v bytě, a taky odvezli maminku. Takže nás musela hlídat ta stará tetinka. Maminku pustili za tři dny a sebrali tetinku. Maminka s námi jezdila na gestapo, aby nám řekli, kde je tatínek, anebo nám ho aspoň ukázali. Bohužel, nic takového se nestalo. Asi za týden se vrátila tetinka a vyprávěla nám, že zjišťovala, jestli tam tatínek někde není, a od nějakého vězně zjistila, že opravdu by měl být tam a tam, asi ve které té kóji nebo jak to bylo. Ale když se to tetinka dozvěděla, tak už tam nebyl. Tetinku pak propustili, ona nám to vše vyprávěla. Bohužel jsme se nic už o tatínkovi nedozvěděly [sestry s maminkou], akorát od maminky, že pravděpodobně ho udal jeho nejlepší kamarád, protože tatínek pomáhal za války lidem, a i okolo to byli ti vojáci a taky, jak já jsem slyšela, jak tam s těmi padáky skákali letci a tak dále. Ještě za té války. Maminka nikdy nepracovala, tak prostě neměla peníze, tak se dala do Otrokovic na letiště a natírala tam letadla. Naproti bydleli sedláci, kteří nám pomáhali. Nemohu říct, že bychom měly bídu. Měly jsme mléko, máslo, tvaroh, všechno, a maminka zas jim ve své volné chvíli chodila pomáhat na pole.“