PaedDr. Vlastimila Pešková

„Bylo to každopádně před osmdesátým rokem. Mě zavolal ředitel Pauch, že mě přišla vyzvednout kriminální policie, ale já jsem nebyla přítomna, a že pro mě přijedou druhý den, abych si rozmyslela, proč mě předvolávají. Tak jsem si rozmyslela, napadlo mě hned, že to je kvůli Mileně Miřičkové, protože jsem věděla, že u Mileny udělali prohlídku bytu – úplně překopaný byt. Další den v poledne mně volal pan ředitel, že mám přijít, že pro mě přijeli. Tak mě odvezli. Ve Strakonicích za budovou policie je taková jako věznice. Jsou to jednotlivé cely, přístavba, zamřížované dveře, zamřížovaná okna. Tak tam už na mě čekali dva proti sobě, já jsem seděla mezi nimi, nepříjemné to bylo, opravdu. Otevřeli velký zápis, takovou skoro deseticentimetrovou tlustou knihu, a z toho mně předčítali, jaká jsem, co kdo na mě řekl a tak dále. A zajímavé je, že oni věděli, že jsem měla pen friend ve Wimbledonu, a já jsem říkala: 'Ano, měla jsem pen friend, dopisovaly jsme si, měla přijet deset let po invazi Rusů, ale nepřijela, protože se bála a pak nastalo tohle vyšetřování.' A oni mně předložili fotografii mladé ženy, kudrnaté, tmavé, a ptali se, kdo to je. A já jsem řekla: 'To nevím, nikdy jsem ji neviděla.' A oni mi řekli: 'To nám nevykládejte takové pohádky, vy jste si s ní léta dopisovala.' A já jsem řekla: 'To jsem ráda, že mi ji ukazujete, Denise Leged z Wimbledonu, protože mně nikdy neposlala fotografii a teď vidím, že mi ji poslala a máte ji vy.' Já jsem jí poslala svoji fotku, ale její fotka nikdy nedošla, já jsem nevěděla, jak vypadá. Řekla jsem: 'Nevím, neznám, neviděla jsem ji, dopisovala jsem si s ní, ale fotku jsem neviděla.'“

„Tak to byl ten pětačtyřicátý rok, který byl potom zakončen společným defilé americké a ruské armády. V Blatné totiž nebyla jenom americká armáda, ale také ruská, sovětská Rudá armáda, ale protože kolem Blatné šla demarkační čára, tak Američané byli ve městě a Rusové byli hned za městem, dneska je to součást města, na Malém vrchu, kde měli rozbitý tábor. Měli tam ohniště, stany, zpívali, na garmošky hráli, bylo to také něco úžasného. No a špatně se mně o tom mluví, protože je to stále živé… Americká armáda a ruská nebo Rudá armáda, to byli naprosto jiní lidé. Rusové nebyli dobře oblečení, byli zubožení, špinaví. Američani vypadali naprosto pěkně, krásně oblečení, čistí, usměvaví. Před školou, kde bydleli, jsou dodneška tři parčíky s rostlinami, se stromy, tam odpočívali, boxovali, hráli ragby, a dokonce jedny boxerské rukavice při odjezdu věnovali naší rodině. A karty, s kterými hráli a i s námi hráli, nám taky nechali v rodině. Dodneška jsou v naší rodině. Ale ten rozdíl Rudé armády a americké armády byl velmi patrný, a když bylo defilé těch dvou armád na hlavní blatenské třídě, tak s rodiči jsme na tomto defilé byli. Já jako dítě s kytkou v ruce – choval mě tatínek, abych lépe viděla – jsem pozorovala celé to defilé a dodneška to mám v paměti. Když šli Američané, tak šel někdo nadšený, že skončilo něco špatného. Když šli Rusové, tak jeden ruský voják se oddělil a přišel ke mně, zubožený vybalil z náprsní kapsy metál, který byl zabalený v takovém špinavém hadru, a ukazoval nám cenu za statečnost, vzal si ode mne kytku a plakal.“