Mgr. Christa Petrásková roz. Tippeltová

„To bylo na podzim, neměla jsem boty a maminka se mnou po práci chtěla jet do Baťovny pro botičky. Tramvaje byly neustále narvané, takže jsme se sice dostaly na tu plošinu, ale lidi nás zatlačili dovnitř do vozu mezi stojící pasažéry a už předtím si maminka sundala tu bílou pásku, když viděla, že už nejsme na tý plošině, kde byli ti opáskovaní lidé. Řekla mi, že spolu nebudeme mluvit, ale já jsem neposlechla a na něco jsem se jí zeptala. Taky jsme byly utiskované ze všech stran, já jsem na maminku promluvila samozřejmě německy. Okolí okamžitě reagovalo; když chtěl průvodčí něco řidiči, tak tou tramvají byla natažená šňůra nebo řemen a tím se dal povel řidiči a řidič zastavil. Takže někdo okamžitě zastavil tramvaj, a než jsme řekly švec, tak nás vynesli, úplně si nás podávali jako štafetu, jako dva balíky, a vyhodili nás z tramvaje mezi stanicemi.“

„Vedle našeho domu bydleli taky naši vzdálení příbuzní; byli to Endlerovi a pro pana Endlera si přišli, že musí jít na hladový pochod, protože to byla zase taková akce, ať si Němci taky zkusí, co to jsou pochody smrti. On teda nemusel bojovat, protože byl sklář a byl potřebný pro říši, a pracoval dál ve sklárně. Tak si musel nastoupit, sešli se na horním náměstí a měl vyrazit na pochod smrti. Takže jeho manželka se sebrala a šla se utopit do naší studánky a tenkrát to byl takový trend, prostě lidi se chodili topit do přehrady, když se dostali do krizové situace a dalo se to vyřešit jednoduše. Přehrada byla k dispozici.“

„Takže vím, kdy narukoval, to bylo někdy v roce čtyřicet tři. To mi byly dva roky a je to jedna z mých prvních vzpomínek. Byla jsem u toho, když se mí rodiče loučili. Byl to ten večer, než měl tatínek odejít, a já jsem seděla ve vaničce, oba brečeli a já jsem se k nim přidala. To si pamatuji a pak z jeho vojenské knížky jsem zjistila, že kolem 15. dubna roku 1945 byl jeho sanitní vlak ve Vídni. Z jeho vyprávění vím, jak byl raněn. Ten vlak stál na nádraží a Spojenci ho bombardovali, tatínek se schoval pod vagon. Vykukoval a sledoval tu situaci, letěl nad ním hloubkař a tatínek mu pohlédl do očí a on na něj vystřelil. Takže měl průstřel ramene. Od střepin měl poraněnou hlavu, ale jenom tu část ušní, oči nebyly zraněny, a jak si chránil rukou obličej, tak měl i nějaké střepiny v levé ruce. Kdo z toho vlaku přežil a kdo měl lehká zranění, tak ty nechali evakuovat do Volar, kde byla ve škole vojenská nemocnice. Šli tam ještě deset dní pěšky a tam se léčili. Přišli tam Američané. Američané se pak stahovali z Šumavy do Rakouska nebo do Německa a ti zajatci, kteří byli lehce raněni nebo už uzdraveni, tak ty převedli jinam, ale protože tatínek byl sudetský Němec, patřil Rusům. Část těch sudetských Němců byla převelena nebo odvezena do dalšího zajateckého tábora v Sovích horách. A když ho pak propustili v červenci čtyřicet pět i z těch Sovích hor, tak putoval opět pěšky a chtěl se dostat do Čech přes hraniční přechod Hrádek. Přespal někde v nějaké vesničce v Německu, v Sasku, a na hraničním přechodu ho zadrželi Češi a jen tak jako jakoby nic, místo aby ho pustili dál, tak ho odvezli do věznice v Pardubicích, a nebýt našeho hodného souseda, Čecha, tak by tam asi zahynul hlady nebo na nějaké útrapy, protože to zase nevím od tatínka, ale od jiného Němce, který byl v té věznici v Pardubicích, že tam dostávali jenom šlupky od brambor a prostě bylo to něco jako koncentrák.“

„V první třídě nás bylo čtyřicet osm a naše paní učitelka s námi měla plno práce, protože asi osm dětí bylo Němců, kteří jsme neuměli vůbec česky, takže prvního půl roku to bylo pro nás hodně těžké, protože když jsme neuměli odpovědět nebo jsme chvilku nedávali pozor, tak jsme museli klečet. A já jsem často klečela na stupínku, takže jsem dávala hodně dobrý pozor a za půl roku už jsem uměla česky tak dobře, že jsem dostala dvojku na vysvědčení, a pak už jsem měla vždycky samé jedničky a češtinu jsem si velice oblíbila a mám ji moc ráda.“

„Zacházeli s námi tak, jako Němci zacházeli se Židy za války. To znamená, že jsme byli občané druhé kategorie. Například nesměli jsme jezdit tramvají jako normálně, museli jsme jezdit jenom ve vlečňáku, a to na zadní plošině. A stalo se, když mi maminka chtěla koupit botičky, tak jsme chtěly jet do Jablonce tramvají a ta plošina a ten vlečňák, to bylo plně obsazené. Takže maminka se rozhodla, že si sundala bílou pásku s nápisem Němec, N, kterou měla na paži, a nastoupily jsme do přední tramvaje. A předtím mi ale maminka nakázala, že nesmím mluvit. Jenže já jsem se maminky na něco německy zeptala, v tu chvíli okamžitě někdo zastavil tramvaj a asi během tří vteřin nás přímo vynesli ven, vyhodili nás z tramvaje a tramvaj pokračovala dál.“

„V roce 1968 jsem, jako všichni zdejší lidé, zažila okamžiky velkého nadšení, otevřely se nám dveře do světa. Okamžitě kdo mohl, tak cestoval, takže já jsem se vydala do Vídně za svým mužem, který tam byl na školení na počítač. Dostala jsem vízum do všech států světa na čtyřiadvacet dní, takže to stačilo jenom do Vídně a nazpátek. Ale pak jsem se vydala ještě do Holandska, a když jsem se vracela, tak už se povídalo, že ta naše nová svoboda, která byla tak krásná, že to asi Rusové tak nenechají. Což se potvrdilo, když jedné noci byla slyšet letadla. Celou noc létala letadla, tak jsme si říkali, že to budou asi nějaké manévry, ale byla to ruská letadla, která přistávala na boleslavském letišti. Ráno jsme si pustili rozhlas a tam už říkali, že jsme obsazeni.“