Jan Petrucha

„Netrvalo to dlouho a došel si pro mě další estébák, vzal si mě ven, vyvedl mě z budovy a šli jsme po Kunovické ulici, nemluvili jsme spolu, dva kroky před ním jsem musel jít, a: ‚Zabočte.‘ Do soukromého domu. Zabočili jsme do soukromého domu, do sklepa mě zavedl, do takové místnosti, na jedné straně, jak by rozpřáhl ruku a tři metry dlouhá jenom. Posadil mě za stůl, vytáhl pistoli, položil na stůl: ‚A teď budete mluvit.‘ Mimo budovu, ve sklepě. To byl nejhorší okamžik z celého kriminálu toto, co jsem prožil. Bezradný, bezmocný, a viděl jsem, že je skoro konec se mnú. Co, když položí pistol na stůl a že budu mluvit… Tak jsem mluvil, ale tak vymáčkl ze mě nakonec… Prý: ‚Já vás navedu, abyste věděl, o kom nám budete vyprávět. S kým jste vy spolupracoval, koho jste měl za kamaráda‘, a takové věci. No to byly hrozné chvilky, co jsem tam prožíval. Tak mně nezbylo než některá jména povědět. Tak jeden byl František Hlaváč, který už jsem věděl, že je zavřítý. A potom nejlepšího kamaráda z Lipova jsem řekl jméno a říkal jsem: ‚Šak on mě pochopí.‘ Ale on už se na to připravil, když mě zavřeli, tak on už všecky stopy zamazal a připravil si odpověď. A já teda, díky té své [dřívější] drzosti, jsem taky vyplaval dobře. Tak, v Hradišti jsem byl čtyři měsíce a pak s celou skupinou Orla nás převezli, v červnu 1949 nás převezli do Brna a tam nás v červnu všecky soudili.“

„Vzpomeňte na ten poslední týden lágru. Vy jste rozdal všechno dobré oblečení s tím, že týden přežijete, a…“ – „Zrovna byla zima. V noci bylo minus deset, patnáct, ale přes den bylo třeba plus patnáct. Všechno rozmoklo, rozčvachtalo se, a já jsem měl zas tak ty boty, jak jsem míval kdysi ze začátku tam na tom Prokopu, tak jsem ten týden mosel chodit… enomže tam už jsem neměl žádnú hadru ani nic a to, co jsem měl na nohách, bylo všecko, co mám. A mokré jsem to třeba ráno obúval a pletli jsme. To jsme byli všecí, kteří jsme měli výstup za pár dní nebo ten týden. A já jsem bohužel měl výstup v neděli, tak jsem tam musel být celý týden. Od neděle zas až do neděle. A pletli jsme z tych ostnatých drátů ochranné ploty pro tych, co chodili k šachtě. A ty boty jsem si neměl za tu noc ani kde osušit, tam jsme neměli topení. Takže ten poslední týden byl skoro nejhorší. Ten byl hrozný, to jsem byl tak zničený, že jsem myslel, že se ani konce nedožiju – psychicky aj tělesně, tú zimú, tema zmrzlýma nohama, mokrýma. Furt, mokré, studené. Osušit nebylo kde, ani boty. Tak jsem všecky dobré věci dal kamarádom a zostal jsem tak bez teho…“ – „A v čem vás potom pustili? V tom, co jste měl na sobě?“ – „Ne, ne, dali mně moje šaty.“