Jan Pfeiffer

„Já jsem vždycky si říkal: ,Jako je třeba být v té partaji, a ne jenom jako řadovej člen, ale nikdy se nesmím dostat do vyšších nějakých těch, kde už na to nemám vliv.‘ Já jsem vždycky chtěl být v takovým tom... My jsme říkali malá strana a velká strana. Šlo se na malou stranu, šlo se na velkou stranu. Malá strana byla úplně jenom u nás v tom, na neurologii, a velká strana, to byla zubní, psychiatrie a my, a už ne vejš! Tam už jsem mohl se dostat do takovejch blbejch situací.“

„Nakonec on to byl vysokej představitel církve, který měl ty farářský některý vlastnosti, takže kdyby tomu člověk úplně podlehl, tak to nebylo dobrý. Já jsem ho vždycky bral s velikou rezervou. Já jsem mu za nesmírně mnoho vděčen, informací a tady ta sebevýchova, kterou oni v tý církvi uměli, ale ne proto, že teď budeme věřit nějakýmu tomu pánovi s fousama v košili, kterej tady je nahoře. Tak to bylo jako prostě dědictví toho kláštera, který on v sobě měl a nemohl se ho úplně zbavit.“