Stanislav Pilík

* 1950

  • "Z dětského domova jsem přišel s trojkou z mravů." – „To jste byl výkonný v tom věku." – „Protože k tomu dětskému domovu, jak jste se ptal na ty vychovatelky, mám takový postřeh: Ono to vůbec nebylo o těch vychovatelkách, že by na nás byly nějak zlé, ale o těch lidech v okolí, té veřejnosti... Když jsme šli z dětského domova přes náměstí nahoru do školy, ono je to trochu do kopečka a škola byla nahoře, tak se nám posmívali z oken: ,To jsou ti z toho děcáku, parchanti.´ A takovéhle věci. A my jsme byli na ty, co nejsou z děcáku, naštvaný, tak jsme se furt prali. – „Vidíte, na to jsem se nezeptal. Takže se na vás dívali..." – „Skrz prsty, skutečně. To bylo nepříjemné. Sem tam padla nějaká nadávka, byly to normálně sprosté nadávky – ne vždycky, ale sem tam. Nás se to dotklo, byli jsme naštvaní, tak jsme třeba utíkali pryč, abychom to neslyšeli a tak. Takže to mě trošku poznamenalo. A proto jsme ve škole, když nám někdo něco řekl, drželi pospolu. Nás v těch třídách – nebyla to jednotřídka, ale normální třídy, klasicky první třída, druhá třída... – bylo třeba pět kluků z děcáku a drželi jsme pohromadě. A když něco bylo, tak jsme se za sebe zastoupili. Pomohli jsme si a dost často jsme se tam poprali. Takže jsem vyfasoval nejdřív dvojku, a pak jsem dostal dokonce trojku. A ono bylo těžké mě poslat za tu trojku do děcáku, když už jsem tam byl..."

  • "Jmenovali jsme se podle našeho kapelníka, který se jmenoval příjmením Moucha. Neuměli jsme vůbec anglicky – ale tohle je možná správně. Dali jsme si název Moucha's Detective Agency. Ale to říkám ne proto, abychom se smáli tomu názvu, ale tomu, co se později stalo. Protože ty kapely směly hrát, ale museli jsme mít takzvané přehrávky, kde nás testovali, jak hodně to umíme a jestli smíme hrát pro veřejnost. To je taky zajímavá záležitost, protože to teď neexistuje. Hraješ, máš publikum, máš třeba peníze na rozjezd, seženeš si nějaké sponzory nebo něco dostaneš a je to tvoje věc, tvoje soukromá aktivita. Tehdy ne, úřady to sledovaly. A když jste chtěli mít kapelu, tak jste museli mít nějakého zřizovatele. Takže my jsme měli jako zřizovatele SSM, proto jsme byli v SSM – abychom mohli mít kapelu. Jinak bychom tam samozřejmě nebyli. Ale abychom mohli mít kapelu, tak jsme museli být členy SSM. Takže jsme měli za zřizovatele SSM, a když se dělaly ty přehrávky, tak v hodnotící porotě byli chlapi, kteří hráli na trubky a saxofony v dechovce. My jsme tehdy dechovku prostě nenáviděli. My jsme byli samé mládí vpřed, rokenrol, Presley, Beatles a tak dále." – „Součástí těch přehrávek byly i pohovory o politice?" – „No, tom mám kamaráda Sašu Plesku z Brutusu, který dodnes hraje. S tím jsme jezdili do školy autobusem na Florenc, občas jel se mnou a říkal: ,Slávo, přečti si to, co proti tomu textu mají? Podívej, tady to mám prej vyškrtnout!´ Já říkám: ,Vždyť tam není žádné sprosté slovo.´ Už si nevzpomenu, co to zrovna bylo za text... Ale prostě to někomu z té komise, kam jel, [přišlo nevhodné]. On je frontman kapely Brutus, která je hodně známá, hráli i ve filmu a tak dále. Jinde měl spoustu sprosťáren, ale říkal: ,To mi nevyškrtli.´ A jak jsem zmiňoval ten náš název, tak my jsme začali hrát někdy v devětašedesátém, když jsem nastupoval na vysokou, nebo jsme to zakládali už na střední, a někdy v sedmdesátém nebo sedmdesátém prvním roce přišlo, že nesmíme mít mít anglický název. Brutus nesměli mít latinský název – protože to byl vlastně císař ze západní země, z Itálie, Z Říma. Brutus, že jo – I ty, Brute! Museli se přejmenovat na Kyklop. Strašný, když si uvědomíte, co to je, tomu se nedá ani věřit. A my jsme se museli přejmenovat, protože jsme nesměli mít anglický název – tak jsme se přejmenovali na Mouchova detektivní kancelář."

  • "Prostě to [projev Františka Kriegla před sjezdem ÚV KSČ z 31. května 1969] rozdával, ti lidé to možná zase dávali dál. Pak jsme jednou seděli v obýváku, on zase kouřil, koukali jsme na nějaký seriál nebo něco, co já vím, co to bylo, já byl s rodiči - ani nevím, kde byla Hanka. Jo, Hanka byla v internátu, protože ta dělala školu na krejčovou a byla myslím ve Vansdorfu, takže nebyla doma. A my sedíme v tom obýváků a najednou zazvoní zvonek. Máma se jde podívat ke dveřím - a já jsem jenom čuměl. Deset chlapů, polovina z nich měla kožené kabáty až na zem. Hrozně mi to připomínalo ty filmy, které nám pouštěli, propagandistické filmy o Němcích. Tak vypadali úplně stejně - jako v těch filmech o nacistech. To mě hrozně bere ještě teď. Byl to takový šok. Normálně vlétli do obýváku a řekli: Vy jste Zdeněk Brabec? Půjdete s námi. Bez vysvětlení. A už jsme ho neviděli."

  • Full recordings
  • 1

    Rakovník, 13.10.2023

    (audio)
    duration: 01:55:52
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 19.03.2024

    (audio)
    duration: 01:53:04
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 15.04.2024

    (audio)
    duration: 01:00:26
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Roky v dětském domově jsou takové prázdné místo

Stanislav Pilík v roce 1971
Stanislav Pilík v roce 1971
photo: Archiv pamětníka

Stanislav Pilík se narodil 25. září 1950 v Příbrami. Rodiče se mu záhy kvůli otcově alkoholismu rozvedli a on ve čtyřech letech skončil kvůli nové sociální politice komunistické strany v dětském domově (nejprve v Jemnici, poté v Telči). Po čtyřech letech se sice mohl vrátit do rodiny, ale zůstaly mu trvalé šrámy – jak sám říká, oproti vrstevníkům zůstal celý život emočně „zatvrdlý“. K tomu nepřispělo ani několikeré stěhování a zatčení otčíma, který byl Stanislavu Pilíkovi velmi blízký, za hanobení republiky: opisoval a rozdával totiž projev Františka Kriegla kritický vůči KSČ. Po základní škole v Rakovníku vystudoval Stanislav Pilík obchodní akademii v Resslově ulici v Praze a absolvoval několik semestrů studia francouzštiny a rumunštiny na FF UK, kterou nedokončil kvůli vášni pro hudbu a hraní v kapele. Po vojenské službě v Rakovníku pracoval až do revoluce jako vedoucí expedice v zemědělském podniku. V obavách o ženu a dvě děti se nijak neangažoval – až do roku 1989, kdy se v něm probudila naděje a zapojil se do vzniku rakovnického Občanského fóra. Po revoluci působil čtyři roky jako radní, později vystřídal několik profesí, než se uchytil jako novinář. V roce 2024 žil stále v Rakovníku.