Jan Pils

„Pamatuju si, že podle nějakých zákonů jsme museli chodit do německé školy. Maminka, to bylo podle dokumentu 6. září 1943 – až v roce 1943. Šli jsme se rozloučit do školy v Domoradicích. Pak učitel Velek říkal: ,Paní Pilsová, pojďte, nebudeme stát mezi dveřmi,‘ a už nás do třídy nepustil. Na chodbě mamince řekl: ,Paní Pilsová, nemusí to být navěky.‘ A tohle už jsem vnímal i já. Říkal, nemusí to být navěky. ,Když se rozhlídnete, tak ony se poměry už mění.‘ Měl na mysli Stalingrad a události v Africe. Tam byly taky události v neprospěch Německa. Takže s těmi slovy paní Pilsová není to napořád jsme šli do školy v Rájově.“

„My, jako děti, jsme z protektorátu do Krumlova mohli velice jednoduše – podlezli jsme závory. Zpočátku byly dvoje, jedna závora protektorátní, ta byla u hostince svatá trojice. Pak jsme doběhli k německé závoře, ta byla u Cibuklů. Tu jsme taky podlezli a jako děti jsme se mohli pohybovat, jak jsme chtěli. Horší to měli dospělí. Ti potřebovali pasy. Ty bylo zpočátku složité obdržet. Hodně Čechů z Domoradic pracovalo v Krumlově, takže ty pasy byly k dostání snáze. Já jsem v Krumlově u babičky zažil rok 1940, 1941. To jsem ještě nebyl povinen školní docházkou, takže ta doba v Krumlově byla už taková ovlivněná tím nacismem. S babičkou už jsme nemluvili česky ale německy.“

„Dojeli jsme do Budějic. Nesnášel jsem vlak, sestra taky ne. A teď nás předvolali a postavili takhle před stůl. Otec říkal: ‚Hele, ty si stoupneš přede mě a až tě štípnu do zadku, tak začneš brečet.‘ Už jsem brečel málem před tím. Z počátku byl rozhovor takový normální poklidný – milostivá paní, vážený pane. No a pak se to hrotilo a otec mě štípnul. Jak na to přišli takovouhle chytrou lest, to nevím. Tak jsem začal brečet, otec věděl, že se sestra přidá. A pokračovat v přesvědčování teda nešlo. Mám k dispozici sedm výzev: Dostavte se dne toho a toho dne do Budějovic. Naši rodiče to dokázali vždycky nějakým způsobem ovlivnit, že jsme víckrát do Budějovic nejeli.“

„Osvobození jsem prožil hodně intenzivně. Po silnici Budějice-Krumlov utíkali lidé, strašné množství. A jednoho krásného dne někdo kdesi v dáli zakřičel: ‚Rusáci jdou!‘ Ano a tyhle lidé, co utíkali, to byli vojáci, to byli starci, stařeny s dětmi, ranění, auta, vozy i tanky a já nevím co všechno. A když to dorazilo to ‚Rusové jdou!‘, tak jsem byl u prarodičů. Ti bydleli na levé straně silnice, my, tatínek s maminkou a my jsme bydleli na pravé. No a tyhle A ti už tak vyčerpaní lidé už tak vyčerpaný ještě ze sebe vymáčkli ze sebe to poslední. A to byly to scény, který jsou trošičku napodobený někdy někde v nějakém filmu. Bylo to dramatické. Pamatuju si, že na jeden trén –, to byl vojenský vůz tažený koňmi a, kočím., ¨Koně byly ve formě a na vůz se chtěl pověsit jeden zajatec, který měl nohu v sádře. Kočí tlouk koně a toho nebožáka, který se chtěl přivěsit. Nepřicházelo v úvahu, abych se dostal do tmy přes silnici. Tak jsme se domlouvali, že já budu spát u babičky. Dramatická scéna. Druhý den jsem se vzbudil, na silnici absolutní klid, nikde stopy po nějakém lidském tvorovi. Ale stoky byly plný.“

„Z útěku z Krumlova si toho moc nepamatuji, snad mi bylo tři a půl roku. Ale mám před sebou takový záběr, kdy sedí skupina lidí v podkrovní místnosti a cítil jsem zápach. Ten pach bych poznal i nyní, byla to nemytá těla. To byla jediná vzpomínka. Vím, co vyprávěla maminka a otec. Smutná věc byla, že víc Němců utíkalo před nacismem, před Hitlerem – báli se ho. Byli jiného politického přesvědčení. A když utíkali z Krumlova Němci jiného smýšlení, tak je v Budějovicích posílali zpátky zase do rukou Němců.“