Milan Pištěk

„Na té základní škole jsem měl platonickou lásku, to byla Hanka Řešátková. Shodou okolností to byla dcera toho druhého náměstka, čili kolegy mého tatínka. A pak učitel Průcha, zástupce ředitele, když jsme se přemísťovali z učebny do učebny, nám nařídil... a to bylo právě už v šesté nebo sedmé třídě... že jsme se museli chytit za ruce s tou Hankou a jít úplně na konci té řady. A teď všem dětem říkal: ‚Vidíte? To jsou ti papaláši, se kterými zatočíme.‘ A my jsme koukali jako pitomý, že jo. Nicméně maminka říkala... ta se o mě a o bráchu bála... najednou se zvedla taková vlna pomstychtivá, nebo jak bych to řekl, závisti a byli lidi, kteří byli ochotní se mstít na těch dětech, nejen na těch rodičích.“

„Moji rodiče oba dva byli v KSČ, oni vlastně tomu věřili, tahle generace. Což bylo tenkrát pochopitelný, bylo to krátce po válce, ta generace si zažila Mnichov a k tomu Západu se objevila taková nedůvěra. Brali tu mnichovskou zradu dost jako – ono to nebylo nic příjemného. Tak jako v dobré vůli, in bona fide, tedy vstoupili do tý strany a budovali nové zítřky. No a tatínek, kromě toho, že byl ve straně, tak byl docela velký odborník právě v tom textilu. Hlavně pokud jde o výrobu textilií. Takže ve Šluknově se vypracoval na ředitele toho závodu a pak dostal tu nabídku do Benešova nad Ploučnicí. A tam dělal toho výrobně-technického náměstka. A protože se poměry uvolňovaly, tak jezdil dost po světě, psal do odborných časopisů, švýcarských, francouzských a německých, a ten podnik dost prosperoval, exportovali do západních zemí. Od nití..., protože to byly příze, nitě a lůžkoviny, tady ten sortiment. V tom osmašedesátém se to... nebo takhle, ta rodina v Benešově nad Ploučnicí byla víceméně honorací, tatínek byl náměstek generálního ředitele a neměli jsme se špatně. Táta měl velký služební byt, koupili jsme si MB na tehdejší poměry, patřili jsme k takový vyšší sortě v tom Benešově nad Ploučnicí. A jakmile to bouchlo v tom osmašedesátém, ještě vlastně žádná normalizace nenastala, objevilo se spoustu všelijakých závistivců. A okamžitě se dělaly prověrky takzvané, no a milýho tatínka z té partaje vykopli a pak ho vykopli i z toho zaměstnání.“

„Tam ty restrikce proti vlasům začaly, až když jsem byl ve druháku, ve třeťáku. Tam to vycházelo, nebo organizoval to soudruh ředitel Stybal, který kontroloval studenty, když chodili do školy, jak dlouhé mají vlasy. Dokonce to vyústilo v takové zoufalství, že jsme si pořídili krátké paruky a ty vlasy pod ně nacpali. Ale to netrvalo dlouho, to bylo velmi brzo odhalené. Tam jsme válčili s tím profesorským sborem, který ale nebyl úplně zglajšaltovaný, tam byla půlka tolerantních a benevolentních... to byli třeba architekti a technici, kterým to bylo fakt jedno. A pak tam byli češtináři a ruštináři, kteří to prostě žrali, a ti nás buzerovali, takže bylo to tam pak už od toho druháku, třeťáku složité. Já bych řekl, že mě bavil vzdor. Když jsme třeba měli povinnou četbu, samý hovadiny, tak jsme to zásadně nečetli. A já jsem třeba přečetl celou Bibli kralickou v tom původním jazyce – a vlastně mě to bavilo, ta Bible. Tenkrát to bylo skoro polozakázaný. V osmašedesátém, když byl dobrý farář a chtěl zaujmout mládež, tak vím, že se dokonce v kostele provozovala muzika. To jsem ještě zažil v Benešově nad Ploučnicí, ale většinou tam stál nějaký policajt a normálně si zapisoval děti, který tam chodí. A když se někdo vyznačoval tím, že chodil do toho kostela – a my jsme tam chodili z těchto důvodů, ne z důvodu hluboký víry... vlastně dodneška jsem bezvěrec – ale to, že ten režim naštvu tím, že si přečtu tu Bibli a budu to vědět, tak to mě na tom teda ale fakt bavilo.“

„Mimochodem jedno takový estébácký natáčení jsem zažil ještě i v září 1989, to bylo v Loučkách v Litvínově – a to už jsem hrál v kapele Šanov, to byl festival, který zorganizoval Pepa Kudlička, tenkrát myslím, že vedl dramaturgicky Docela malé divadlo jako klub. Kapela Šanov byla tehdy registrovaná pod KAS, Kulturní a společenské středisko Ústí nad Labem. Bylo to všechno zfixlované, Růžička to zařídil, že zfalšoval přehrávkový blok. No a po tom vystoupení v těch Loučkách u Litvínova přišlo na našeho zřizovatele Kulturní a společenské středisko, který sídlilo v dnešním Nároďáku, tak přišlo udání. To byl úřední dopis..., a to jsem se tenkrát pobavil..., kde bylo napsáno, že kapela Šanov má neblahý vliv na mladou generaci. A zejména proto, že používá při svých vystoupeních a ve své tvorbě vulgarismy. A teďko v tom úřednickém žargonu a na tom úředním dopise s hlavičkou Docela malého divadla bylo... vulgarismy, jako například... a teď tam bylo hovno, prdel a byl pod tím podepsaný Pepa Kudlička a razítko. No a tehdy si nás zavolalo to vedení Kulturního střediska Ústí nad Labem, což byl pan Kymlička, pan Špás a říkali: ‚Heleďte, přišlo na vás takovéhle udání.‘ A zavolali si mě a Petra Růžičku, teplického McLarena, který dělal manažera kapele Šanov. A my jsme lhali a říkali jsme: ‚Né, to my nepoužíváme takovéhle věci, to je nějaká mýlka tohle.‘ No a oni vytáhli videokazetu, strčili to do přehrávače a říkali: ‚Jó? Tak takhle!‘ Ale protože bylo září 1989 a protože se společnost už trošku rozhýbávala, tak pan Kymlička a Špás byli najednou takoví benevolentní a říkali: ‚Normálně bychom to měli poslat na odbor kultury soudružce Michalové, ale že jste to vy, tak to neuděláme. Ale půjdete k přehrávkám. Musíte udělat nové přehrávky.‘ A stanovili datum na 19. listopadu 1989. A my jsme mezitím odjeli do Wrocławi na ten festival známý, co pořádala wrocławská univerzita, bylo to vlastně setkání českých disidentů a kulturně aktivních osobností i politicky aktivních osobností disidentsky. Pak jsme ještě několikrát hráli v Polsku. A opravdu jsme se vrátili na ty přehrávky, to byla neděle 19. listopadu. Teď jsme tedy vystoupili 19. listopadu, kdy už tedy se to opravdu hýbalo, protože sedmnáctého to bouchlo v Praze. Tyhle lidi kolem kultury už věděli, kam to spěje. Jsme se tam dostavili k přehrávkám, měli jsme zfixlovaný texty, které se musely předkládat napsaný na stroji. Všechny vulgarismy byly odstraněné, bylo to upravené. Oni si z repertoáru vybrali tři písničky, teď jsme to tam předvedli bez těch vulgarismů. Ze dveří, na nichž bylo napsáno ‚přehrávková komise‘, vyšel Ivan Dostál, který potom tady vedl to kulturní středisko dál po revoluci a říkal: ‚Kluci, vy jste fakt dobrý! To je paráda!‘ Teď jsme jako koukali. Samozřejmě jsme věděli, že kdyby nebylo 17. listopadu, tak by nás od těch přehrávek vykopli. Ale teď už oni věděli, kam to spěje, a už se přikláněli tím správným směrem. Tak nám dali to nejvyšší ocenění a měli jsme toho 19. listopadu schválené přehrávky, které už jsme ale vůbec nepotřebovali. Vypukly různé koncerty pro všechny slušné lidi, nakonec jsme se Šanovem hráli i v pražské Lucerně.“