Stanislav Pitaš

“Tři roky zpátky, můj kamarád má stavební firmu a poprosil mě, jestli bych mu nešel dělat na bagr, že potřebuje píchnout. Říkám, proč ne, tak jdu. A jedu tím bagrem po Broumově a tam z kanálu kouká chlap, do půl těla. Říkám si, ten je mi nějakej povědomej. Zastavím, jdu blíž, a ten chlap zrovna vylezl z kanálu a když byl ode mě asi čtyři metry, říkám: ,Kapitán Adámek?’ On se zastavil v těch špinavejch montérkách. Teď na něj řvali v tý díře ty Cikáni. A on na mě chvíli koukal a nepoznal mě. Říká: ,A vy jste kdo?’ Já říkám: ,Disident Pitaš.’ A von prostě, jako aby…: ,To je doba, co?’ A já říkám: ,Dobrá, ne? Jak to, že pracujete? Už máte být v důchodu.’ On říká: ,Ty kurvy mě neuznaly nějaký roky.’ Že musí ještě dělat. Myslel jsem si, že bych mu řekl, pojďte jdeme na pivo. Mě by zajímalo, co vás vedlo k tomu, že jste byl tak plnej nenávisti, že prostě ani ten pohřeb mámy z toho kriminálu nedopadl, chvílema to bylo všechno na hovno… Ale pak si říkám, ty vole, já budu chodit s estébákem, platit mu pivo? Tohleto mě stačilo, když jsem ho viděl, jak ho peskují a šikanují ti Cikáni. Nechal jsem ho bejt.”

“Já říkám takhle: že disidenta ze mě udělal Kojzar, ten novinář bolševickej. My jsme chodili do hospody Rádio. Čtu tam noviny. Teď nevím přesně, jestli to byl ten článek Tučná výslužka z Holandska, kdy [Václav] Havel dostal cenu Erasma Rotterdamského, kterou za něj přebíral Honza Tříska, protože Havel se bál si pro tu cenu jet, aby ho nezbavili občanství. Nebo to byl ten článek Zaprodanci [Ztroskotanci a samozvanci, pozn. red.], ještě hůř, myslím, že taky od Kojzara. Prostě jsem tam četl o té ceně. Ale zároveň jsem taky poslouchal Hlas Ameriky a tam se o Havlovi mluvilo úplně jinak, než psal Kojzar. A protože jsem člověk zvídavý, všechno chci vidět a slyšet na vlastní uši… Před hospodou bylo opřené nějaké kolo, tak jsem to kolo vzal a jel jsem na kole na Hrádeček. Měl jsem štěstí, že jsem projel, že mě ti policajti nesebrali. Druhé štěstí bylo, že Havlovi byli doma. A třetí, že mě přijali. Stál jsem tam jako mánička, řekl jsem, že jsem ten a ten, měl jsem ty noviny pod paží, řekl jsem, že by mě zajímalo… žev tom mám zmatek a rád bych se v tom orientoval.”

„Takže já jsem tam vyhlásil hladovku, v té době běžela po celé Evropě takzvaná řetězová hladovka za politické vězně, bylo to docela dobře zorganizované, člověk jen vyplnil, odkdy dokdy bude tu hladovku držet, já už si nepamatuji, kam se to posílalo, a byla to osmačtyřicetihodinová hladovka. Já jsem to měl třeba dvacátého a dvacátého prvního a pak mi přišel papír, na kterém bylo napsáno, že po mně tu hladovku drží třeba někdo v Rakousku anebo v Česku. Takže když mě tady v Náchodě sebrali, tak zrovna probíhala ta hladovka, odmítl jsem podepsat protokol a prohlásil, že zahajuju hladovku z důvodu křivého obvinění a že s nimi odmítám spolupracovat. Tak mě odvezli do Hradce Králové do vazby, kde mě mohli držet jen osmačtyřicet hodin, a pak mě pustili a venku už čekali další dva estébáci a sebrali mě znova a odvedli k výslechu, domovní prohlídce a pak už měli vypracované obvinění a šel jsem.“

„Cejtil jsem, že by to špatně dopadlo, kdybych tam zůstal. Víceméně poslední kapka byla to, že my jsme tam chodili do jedné hospody Kotva, která ještě funguje, a v té první místnosti seděli estébáci a my jsme vždycky chodili kolem nich do té druhé místnosti, takže o nás měli dokonalý přehled. No a já jsem tam byl na toaletě a ten jeden estébák tam přišel taky, a protože byl pátek, tak se mě ptal, co budeme dělat, a já jsem mu řekl, že jedeme do Polska pomoct Solidaritě tisknout plakáty. On se tomu smál, protože si myslel, že si dělám legraci. No ale my jsme v sobotu ráno skutečně vyjeli z Trutnova do Wroclawi, tam jsme spali v nějaké škole a tiskly se letáky a plakáty a roznášelo se to po městě. A oni nám s sebou dali spoustu věcí, třeba placky a letáky s nápisem Solidarnošč. No a v pondělí jsme šli na pivo a tenhle estébák se mě ptá: ‚Tak jak bylo v Polsku?‘ A já říkám: ‚Jo, dobrý, a dal jsem mu jednu tu placku.‘ Tak to byl tenkrát z toho hodně vytočenej.“

„Do Prahy se jezdilo na demonstrace na Den lidských práv 10. prosince anebo na Palachův týden. No a my jsme tam měli jet, tak jsme se sešli v České Skalici, že odtamtud z jednoho baráku pojedeme. A tam mě přepadli, ti estébáci, a já jsem si lehl na zem a oni mě násilím dotlačili do auta a ten jeden estébák se hodil marod, že prý jsem ho napadl, a tak mi napařili napadení veřejného činitele, i když jsem měl dva svědky, kteří dosvědčili, že to tak nebylo.“