The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Pitaš (* 1957)

• narozen roku 1957 v Kocbeřích ve východních Čechách

• navázal kontakt s disentem a undergroundem

• podepsal Chartu 77

• roku 1983 se odstěhoval do Šonova u Broumova

• v letech 1985 až 1989 třikrát vězněn

• po amnestii působil v prověrkových komisích ve věznici a později u policie

• roku 2006 se stal místostarostou obce Šonov

“Disidenta ze mě udělal Kojzar, ten komunistickej novinář,” usmívá se Stanislav Pitaš a vzpomíná, jak kdysi koncem 70. let seděl v trutnovské hospodě Radio a četl si v novinách Kojzarův článek očerňující Václava Havla. “Jsem zvídavej člověk, všechno potřebuju vidět na vlastní oči,” říká Stanislav Pitaš. A tak si vypůjčil kolo, opřené před hospodou, a vyrazil na něm na Hrádeček, aby si Václava Havla prohlédl osobně…

V té době mu bylo něco přes dvacet let a už měl za sebou sérií menších střetů s normalizačním režimem. Stanislav Pitaš se narodil 12. prosince 1957, pochází z východočeské vesnice Kocbeře, situované mezi Dvorem Králové nad Labem a Trutnovem. První větší průšvih měl jako desetiletý, když vytáhl tatínkovu vzduchovku a vystřelil z ní okna po sousedovi, který šel po sousedovi. Naštěstí trefil jen bochník, který si soused nesl, a věc se vyřešila domácím “vylágošem”. 

O pár měsíců později, v srpnu 1968, už byl svědkem všeobecného chaosu, který ve vsi způsobil příjezd okupačních vojsk. “Na ulici se nesměly tvořit hloučky. Lidi propadali panice, že nebudou potraviny, a nakupovali jako šílení. Tenkrát se ještě prodávalo mléko z konví, vzpomínám si, že lidi si ho nosili domů v kbelíkách a cákalo jim na vozovku,” vypráví. S kamarády chodil zvědavě okukovat v blízkosti tábora sovětských vojáků, píchali špendlíky do tlustého kabelu, kteří si Rusové natáhli do hospody, a dostávali od vojáků placaté cigarety. 

Vlasy delší, než se podle normalizačních měřítek slušelo, začal nosit poměrně brzy. Jeho dvě starší sestry totiž delší vlasy u kluků obdivovaly a tak ani svého mladšího bratra nestříhaly úplně nakrátko. V učilišti v Rumburku, kde se učil obsluhovat těžké stavební stroje, postupně pochopil, že dlouhé vlasy jsou symbolem protestu. Názorově ho nasměrovala parta kluků ze severních Čech, s nimiž se začal přátelit. “Až do mých osmnácti nebo devatenácti let vůbec nešlo o politiku. Šlo o rebelství, o muziku. Člověk neměl žaludek na Plavce, Greenhorns nebo Olympic, zajímala mě alternativní scéna,” vysvětluje a dodává, že český underground v té době neznal, poslouchal například Iggyho Popa nebo Van der Graaf Generator. 

Dlouhé vlasy mu však samozřejmě způsobovaly problémy: “Kocbeře jsou malá vesnice, moje matka těžce nesla, když jsem s ní šel po ulici a sousedky do ní kvůli mému zevnějšku vandrovaly. Máma jejich útoky odrážela: ,Má sice dlouhé vlasy, ale zato nekouří!’” vzpomíná Stanislav Pitaš. I doma ale docházelo ke konfliktům. Jeho otec, který se v 70. letech stal členem Pomocné stráže VB, jednou v noci přišel domů opilý a pokusil se spícího syna ostříhat. “Začal mi nůžkama mávat kolem hlavy. V polospánku jsem do něj strčil, on spadl a zlomil si ruku,” popisuje Stanislav vyhrocenou situaci. 

 

Přelet nad kosmonoským hnízdem

Narozdíl od řady kamarádů se Stanislav nijak zvlášť nesnažil vyhnout se vojně. Zatímco několik jeho přátel páchalo ve snaze získat modrou knížku fingované pokusy o sebevraždu, on nastoupil na vojnu poměrně v klidu: “Jsem člověk, který si musí všechno sám osahat. Až když jsem na vojně byl, zjistil jsem, že to opravdu není pro mě. Opravdu to byla ztráta dvou let, vymývání mozků, buzerace a důstojníci hloupí jako postavy z Černých baronů.” Po nějakém čase si záměrně přivodil otravu krve. Měl štěstí, protože jeho strýc, matčin bratr, byl vysoce postavený důstojník. Zřejmě on mu zařídil možnost odkroutit si zbytek vojny jako obsluha autojeřábu, což byla kvalifikovaná práce, na kterou měl výuční list. 

Po vojně, v roce 1979, pokračovalo jeho sbližování s českým undergroundem. Začal jezdit do komunity v Nové Vísce u Chomutova, účastnil se koncertů Plastic People, spřátelil se s Mikolášem Chadimou. 

V té době ovšem také začel ambulantně docházet k psychiatrovi, protože si vypěstoval averzi k uniformám. Jednou ho ale po návštěvě v ordinaci čekalo překvapení: nečekaně ho naložili do sanitky, za přítomnosti příslušníků Státní bezpečnosti ho převezli na psychiatrické oddělení v Hradci Králové a odtud potom do léčebny v Kosmonosech. “Tam to bylo opravdu jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem: zamřížovaná televize, pacienti vyhnaní z pokojují a povalující se zfetovaní po chodbách. Cpou do vás prášky, které musíte přímo před ošetřovatelem spolknout a zapít. Schovávačky pod jazyk, to moc nefungovalo. Nevěděl jsem, proč tam jsem, a měl jsem hrozný strach, že mi budou dávat inzulínové šoky nebo elektrošoky,” popisuje. 

 

Co z toho Havla máš

Zhruba v té době se Stanislav Pitaš také poprvé vypravil na Hrádeček, jak popisuje v úvodu tohoto příběhu. Věděl, že chalupa manželů Havlových je hlídaná Státní bezpečností, a sám byl překvapen, že na kole bez problému dojel až k domu. “Havlovi byli doma a přijali mě. Václav Havel zpočátku vypadal polekaný, nedůvěřivý. Vnímal jsem, že si myslí, že jsem někým nastrčený. Bylo mu divné, že jsem tak lehce projel až k nim.” 

Dlouhovlasý mladík si ale záhy získal důvěru manželů Havlových svou autentickou zvědavostí: s novinami pod paží jim vysvětloval, že si chtěl udělat vlastní obrázek, kdo vlastně je Václav Havel, o kterém v těch novinách píšou. Václav a Olga Havlovi naopak na něj udělali příznivý dojem svých chováním beze stop nadřazenosti. “Začal jsem k nim jezdit pravidelně, dělal jsem na Hrádečku něco jako údržbáře. Když se Jan Kašpar, partner Olgy Havlové, posléze zranil a zůstal odkázaný na invalidní vozík, částečně jsem převzal jeho povinnosti, sekal jsem dřevo a podobně,” vzpomíná. “Sbíral jsem s Olgou rybíz, sekal jsem trávu nebo jsem přivezl cirkulárku a dříví jsem řezal na ní.” Jindy dělal Václavu Havlovi pořádek v jeho vinylových deskách a ty, které ho zaujaly, si přehrával na magnetofonové kazety. 

Jednou se rozhodl na počest Václava Havla a Pavla Kohouta uspořádat protestní pochod z Havlovic (část vesnice Úpice) do Kohoutova. Pochopil, že Václav Havel je z toho nápadu mírně rozpačitý: “Vycítil jsem, že mezi nimi něco je.” Nicméně pochod se opravdu uskutečnil, navzdory tomu, že v polovině cesty byl Stanislav Pitaš jako pořadatel zatčen a odvezen k výslechu. Přátelství s Havlovými prohloubilo jeho konflikt s otcem: “Těžce nesl, že mě zatýkají. Říkal mi: ,Co z toho Havla máš, stejně se na tebe vys..e. Až tě zavřou, nikdo ti nepomůže.’” 

Proti Stanislava osobně bylo ale seznámení s Václavem a Olgou Havlovými důležitým mezníkem a motivací k osobnostnímu růstu: “Po nějaké době jsem si uvědomil, že už nehraju jenom sám za sebe, že jsem ve společenství lidí, kterých si nesmírně vážím, a nechci jim dělat ostudu. Dlouhé vlasy jsem si nechal, těch bych se nevzdal. Ale už jsem se neválel ožralej někde v příkopě. Přestal jsem kouřit trávu. Nechtěl jsem nikomu dát záminku, aby mě sebrali za takovou směšnou věc. To jsem si už nemohl dovolit.” 

Šonov, útočiště na konci světa

V Trutnově, kde Stanislav Pitaš tehdy žil, postupně sílil policejní nátlak. Často byl předvoláván k výslechu a obával se domovní prohlídky, při které by přišel o samizdatové tiskoviny, které v té době pomáhal rozmnožovat. “Proto jsem všechno nacpal do dvou nákupních tašek a poprosil jsem svou bytnou, která bydlela o patro níž, jestli si k ní můžu schovat nějaké haraburdí,” vzpomíná. 

Jednoho dne k domovní prohlídce skutečně došlo. “Nic u mě nenašli, měl jsem z toho dobrý pocit,” popisuje Stanislav Pitaš. “Šel jsem s estébáky po schodech dolů. Jeden z nich mi říkal, jak je rád, že jsem ho nezklamal. A když jsem procházeli kolem dveří té mojí bytné, najednou otevřela a prohlásila: ,Říkal jsi tejden, a už to tady mám měsíc!’ A hodila ty tašky policistům přímo pod nohy. V očích toho estébáka jsem viděl obrovské zklamání. Pak to začalo být nepříjemné.” 

V rámci jednoho z dalších výslechů začátkem roku 1982 mu Státní bezpečnost nabídla vystěhování z republiky. “Říkal jsem si, proč bych měl odcházet? Mám tady rodiče, přátele, milenky…” vysvětluje. Pochopil ale, že v Trutnově opravdu začíná být nežádoucí osobou, a rozhodl se odstěhovat někam, kde na něj nebude upřena taková pozornost. 

Mistr v podniku, kde pracoval, mu dal tip na zchátralý dům ve vesnici Šonov na odlehlém Broumovsku, v těsném sousedství polských hranic. Majitel domu, pan Gajdošík, byl ochoten dům prodat na splátky za 500 korun měsíčně. “Ani jsem nevěděl, jak ten dům vypadá zevnitř, okna i dveře byly zatlučené,” vzpomíná Stanislav Pitaš. Teprve když se sem v prosinci 1982 nastěhoval s přítelkyní a ročním dítětem, začali zjišťovat tristní stav svého nového domova: “V domě patnáct let nikdo nebydlel. Pokusil jsem se zatopit v kachlových kamnech a vyvalil se kouř, všechno bylo děravé, všude vlhko. Byl tam jen suchý záchod a jediná elektrická zásuvka, která utáhla jednu žárovku.” Teprve postupně dával dům do pořádku, jeho partnerka s malým dítětem ovšem v drsných podmínkách dlouho nevydržela a odstěhovala se zpátky do města. 

Místní lidé ho sice zpočátku kvůli dlouhým vlasům a vousům oslovovali “Sandokane”, ale podle svých slov s nimi v té době vycházel dobře. Představa, že v opuštěné vísce unikne z hledáčku StB, se ale ukázala jako naivní. “Do deseti dnů se mi přišli představit moji noví estébáci,” konstatuje. Nadporučík Raušer a kapitán Adámek ho potom “provázeli” až do začátku devadesátých let, kdy se s nimi znovu setkal v rámci prověrek. Zatímco Raušera popisuje Stanislav Pitaš jako spíše primitivnějšího, málo vzdělaného člověka, vyučeného kuchaře, který zanedbával osobní hygienu, kapitán Adámek byl podle něj inteligentnější, ale také o to zákeřnější. 

V té době Stanislav pracoval v nedalekém v kamenolomu za 901 korun měsíčně a z toho 500 korun odevzdával panu Gajdošíkovi na splátky domu. Přežíval jen tak tak: “Prakem jsem lovil holuby, majordomus od Havlů mi vyrobil takové zařízení na lov pstruhů elektrickým proudem.” 

 

Přátelé, kteří cosi tají

Stanislav Pitaš se přátelil s řadou umělců z neoficiální scény. Někteří z nich bohužel aktivně spolupracovali se Státní bezpečností, což nikdo v jejich okolí tehdy nevěděl. 

“V Pardubicích jsem se seznámil se Zdeňkem Ingrem, který maloval surrealistické obrazy a u sebe na dvorku pořádal výstavu. Byl to takový činný člověk. Jednou se pořádala podpisová akce na podporu propuštění Stanislava Devátého. Bylo nás tam asi třicet, probíraly se nejrůznější věci. Zdeněk v jednu chvíli odešel na toaletu - a najednou okny naskákali dovnitř policajti a odvezli nás k výslechům. Nikdo netušil, kdo mohl být ten zdroj, nepochopili jsme, že jeho odchod na záchod byl signál.” Zůstali  v kontaktu i nadále, Stanislav si od něj nechal pomalovat strop ve svém kuchyni, vzal ho s sebou na návštěvu na Hrádeček a představil ho manželům Havlovým. 

Dalším takovým případem byl Vladislav Hruška z České Skalice, sítotiskař, se kterým Stanislav Pitaš navázal blízké přátelství. Vladislav mu šel dokonce za svědka na svatbě, společně s Olgou Havlovou, roku 1987. Kuriózní shodou okolností to byl právě Stanislav Pitaš, kdo tyto dva aktivní spolupracovníky StB seznámil. Připadalo mi, že jako výtvarníci by si mohli dobře rozumět. O skutečných motivech jejich účasti na protrežimních akcích se dozvěděl až po listopadu 1989.  

 

Šikana na šatonech

Silvestra roku 1984 slavil Stanislav Pitaš doma v Šonově se dvěma kamarády, Jardou Janečkem a Slávkem Doubkem. Husa, kterou si společně upekli, je inspirovala k vytvoření recesistické koláže: husu doplnili fotografií Husáka a Brežněva, dřevěným penisem, starými medailemi a citáty z Rudého práva. Z toho všeho udělali fotografii, kterou chtěli rozesílat jako žertovnou pohlednici. 

Jenže Jardu Janečka policie sledovala kvůli pěstování marihuany a v dubnu 1985 u něj doma udělali domovní prohlídku. Ve chvíli, kdy objevili inkriminovanou pohlednici, je drogy přestali zajímat a, jak říká Stanislav Pitaš, “klekli na něj”. “Mohl odmítnout vypovídat, ale nezvládl to, prozradil, kde se to fotilo a s kým. Jakmile padlo moje jméno, bylo jasno.” 

Policie přišla Stanislava Pitaše zatknout do bytu v České Skalici, kde přespával u své tehdejší přítelkyně. Na bizarnosti té situaci přidával fakt, že v bytě byl také její manžel, se kterým se v té době rozváděla, a mentálně handicapovaný syn. 

Skončil ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové a byl odsouzen na osm měsíců nepodmíněně, které si měl odpykat v plzeňské věznici na Borech, v druhé nápravně výchovné skupině, určené pro těžší zločince. 

Borská věznice byla jednou z těch, kde vězni pracovali na tzv. “šatonech”, brousili skleněné kamínky do lustrů a bižuterie. Tato práce, kvůli velmi nepříznivým pracovním podmínkám a vysoko nastaveným normám, patřila v československém vězeňství k těm nejobávanějším. “První dva dny ještě tolerovali, že nový vězeň práci nestíhá. Pak už se s ním nikdo nemazal,” popisuje Stanislav Pitaš. Když někdo nezvládal vysoké pracovní tempo, byl vystaven drsné šikaně samotných spoluvězňů: “Privázali ho ke sloupu a házeli po něm aparáty, třiapůlkilová železa, která vám mohla zlámat žebra. I lidé zavření za příživnictví pracovali jak diví.” Za neplnění normy byla totiž postižena celá pracovní skupina najednou nižšími příděly jídla, zákazem balíčků či dalšími sankcemi. 

“Chápu lidi, kteří to psychicky nezvládli,” říká Stanislav Pitaš a vzpomíná na romského spoluvězně, který ho jednou požádal, aby ho špendlíkem píchl do oka. I to byl způsob, jak se ze “šatonů” dostat. Stanislav Pitaš to odmítl, ale když ho po několika dnech potkal na chodbě, spoluvězeň na něj mával se zalepeným okem… 

Nejhorší postavení podle něj měli “prcačkáři”, uvěznění za sexuální delikty, zejména na dětech. “Oni se většinou snažili utajit důvod svého uvěznění, ale bachaři to věděli a záměrně tuto informaci pouštěli mezi vězně,” konstatuje. S jedním sexuálním delikventem se ve vězení sám setkal a byl svědkem velmi těžké šikany: “Vzali ho do koupelny, uvázali ho k židli a drhli mu kůži rejžáky na podlahu. Měl celá záda od krve. KDyž si potom šel stěžovat, ještě ho ztloutkli bachaři.” Šikana pokračovala i v práci, protože za neplnění norem ho vězni tloukli kovovými aparáty. Před Vánoci ve vězení zemřel, těsně předtím, než byl Stanislav Pitaš propuštěn na svobodu. 

Jeho druhé uvěznění mělo ještě vágnější důvod než to první. V roce 1987 ho příslušník StB kapitán Adámek obvinil za napadení veřejného činitele a tvrdil, že mu Stanislav Pitaš pohmoždil rameno, což nebyla pravda - při zatýkání se naopak vždy choval záměrně velmi korektně a žádal příslušníky, aby se legitimovali. “Ještě po revoluci jsem musel ministerstvu vnitra zaplatit tři a půl tisíce tisíce korun nemocenské. Nesmyslné bolestné pro estébáka,” říká s hořkostí Stanislav Pitaš. 

 

Honička v Náchodě

Desátého prosince 1987 se v Praze na Staroměstském náměstí měla konat demonstrace ke Dni lidských práv. Stanislav Pitaš se jí za každou cenu chtěl zúčastnit, což vyústilo v honičku připomínající parodii na špiónské akční filmy. 

“Den předem jsem si koupil jízdenku na vlak a napracoval jsem si půlden v práci, abych 10. prosince mohl odejít dříve,” vzpomíná. Když se toho dne vypravil do Broumova na nádraží, uviděl už zdálky policejní auta. Policisté stáli i na perónech. Bylo zřejmé, že do vlaku se nedostane. Na sousední autobusové nádraží zrovna přijížděl autobus, naskočil tedy do něj, koupil si lístek do Náchoda a v autobusu si lehl na zem, aby ho policisté zvenku nezahlédli. 

V Náchodě přestoupil na autobus do Prahy. Ale ještě než autobus stihl vyjet, zastavila u něj volha, vystoupil nadporučík Raušer a žádal ho, aby šel s ním. Stanislav Pitaš odmítl. “On mě chytil a začal mě táhnout, ale nepodařilo se mu to.” Raušer šel někam telefonovat a Stanislav se mezitím dal na útěk. Policista se pustil za ním: “Vběhl jsem do překladiště. Raušer byl tlustý, měl modrou péřovou bundu, pořád mám před očima ten jeho rudý, tlustý, zpocený ksicht. Říkal jsem si: ,I kdyby mě chytil, za ten pohled to stojí.’” 

“Proběhl jsem halou překladiště, přiběhl jsem k silnici na Broumov, tam byla vlečka a dřevěná bouda, za kterou jsem schoval. Padl jsem na zem, nemohl jsem popadnout dech. Byl hrozný mráz. Už jsem neměl sílu se zvednout. Až po chvíli jsem se vydýchal a po kolejích prošel do fabriky.” 

Ale kam dál? Po silnici projížděla policejní auta s majáčkem. Stanislav Pitaš se vydal na poštu v Náchodě a odtamtud zavolal Václavu Havlovi, který mu sdělil, že on na Staroměstském náměstí taky nebude, hlídají mu byt. 

“Rozhodl jsem se, že vlezu do prvního autobusu, který přijede. Nasedl do autobusu, který mířil do Nového Města nad Metují. Vyjíždíme z Náchoda a najednou na silnici před námi mraky policejních aut s majáčky, policajti se samopaly, kolona osobních aut a autobusů. Pochopil jsem, že hledají mě.” 

Stanislav Pitaš se přitiskl k dívce na sousedním sedadle a schoval si obličej v jejích vlasech. “Do autobusu nastoupil policajt, ona mi šeptala do ucha všechno, co se dělo. Policista prošel okolo nás, stál asi dvacet centimetrů ode mě, ale nevšiml si mě. Pak už jsem jenom slyšel jak říká - ,v pořádku’.” 

Když Stanislav Pitaš vystupoval z autobusu před Dobruškou, cestující mu přáli šťastnou cestu a nechávali pozdravovat Václava Havla. 

Do Prahy dojel už bez problémů, ale ani tam ještě nebylo vyhráno, protože policie kontrolovala všechny ulice vedoucí na Staroměstské náměstí. “Vplul jsem do skupiny německých turistů, ve které šlo několik kluků s dlouhými vlasy. Zamíchal jsem se mezi ně a prošli jsme,” popisuje Stanislav Pitaš. “Na začátku Dlouhé ulice bylo pět telefonních budek a hromada dlažebních kostek. Z jedné té budky jsem volal Václavu Havlovi: ,Tak jsem tady, na Staromáku, Vašku, a zrovna teď lidi skandují tvoje jméno.’ Potom jsem nechal sluchátko viset a dveře budky jsem založil dlažební kostkou, a to mohl slyšet.” 

 

S matkou už se nesetkal

Poslední zatčení a uvěznění Stanislava Pitaše čekalo ještě na jaře roku 1989, kdy byl obviněn z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Policie mu sdělila, že prý v podniku, kde pracuje, ukradl 100 kusů betonových dlaždic a byl spatřen, jak je veze v automobilu značky Žuk. Přestože nadřízený z práce mu potvrdil, že žádné dlaždice se neztratily, byl okamžitě uvržen do vazby. 

“V té době mi umírala matka. Bylo jasné, že jí zbývá už jen pár týdnů života,” říká Stanislav Pitaš. V té době se v Evropě držela řetězová hladovka za politické vězně. Rozhodl se k ní tedy připojit. “Vypadá to tak, že jsi na cele sám, abys nemohl ujídat jídlo svým spoluvězňům. Na celu vždy dostaneš jídlo, ale nesmíš se ho dotknout. Denně mě vodili na kontrolu k lékaři. Bylo to už po smrti Pavla Wonky, měli strach, aby jim nezemřel další politický vězeň,” vysvětluje. 

Po několika dnech mu slíbili, že když hladovku ukončí, dovolí mu na jeden den přerušit vazbu, aby se mohl rozloučit s matkou. “Vždycky si člověk říká, jsou to svině, nedodrží, co slíbili,” popisuje Stanislav Pitaš těžké rozhodování, ale nakonec souhlasil a hladovku přerušil. “Řekli mi, ať si sbalím věci, dali mi civilní oblečení. Pustili mě z vazby,” popisuje. “Ale venku stála bezpečnost s klepetama a zavřeli mě znovu.” 

Tentokrát ho odvezli do věznice v Ostrově nad Ohří. Bylo mu jasné, že s matkou se už nikdy neuvidí a čekal, až mu do věznice doručí parte. Doufal ale, že ho pustí alespoň na její pohřeb, a tak se snažil nemít žádné problémy: pracovní normy plnil na 120 procent, vedl ve vězení čtenářský kroužek. “Snažil jsem se dělat všechno pro to, aby mi nedali žádnou záminku. Ale na ten pohřeb mě nepustili. Byl to jeden z nejhorších momentů v mém životě. Dodneška se mi o tom mluví hodně těžce. Vždyť máma za mnou do těch kriminálů jezdila. I do toho posledního vězení za mnou přijela, už těžce nemocná, přestože nemohla chodit. A ty svině se ještě takhle pomstili,” říká Stanislav Pitaš a z jeho slov je znát, že tato poslední šikana komunistického režimu pro něj byla jedna z nejbolestnějších. 

 

Dramatická odhalení 

Jeho matka zemřela na podzim 1989, jen pár dní předtím, než došlo k pádu komunistického režimu. Stanislav byl z vězení propuštěn 1. prosince 1989. 

Po revoluci byl předsedou prověrkové komise ve vesnici Žacléř. Původně měl mít na starosti prověrky náchodské Státní bezpečnosti, proti tomu se ale místní estébáci postavili: vydírali náchodské Občanské fóru recesistickou fotografií Stanislava Pitaše z roku 1982, na níž byl zachycen nahatý, oblečený jen v hubertusu, klobouku a obrovských slaměných botách, se saxofonem na krku. “Hrozili, že když budu předsedou prověrkové komise, tak tu fotku zveřejní. A protože v místním OF byli hlavně penzisté a zbytečně opatrní lidé, zalekli se a z té komise mě vyšachovali,” říká Stanislav Pitaš. 

Po listopadu 1989 se postupně začal dozvídat, kteří z jeho někdejších přátel spolupracovali se Státní bezpečností. A některá z těchto odhalení byla skutečně šokující. 

“Na prověrkách jsme pracovali kolikrát až do noci. Policajti mě potom vozili autem domů. Jednou mě ale neodvezli domů, ale někam do lesa za Českou Skalicí. Zhasli motor a rozsvítili v kabině. Říkal jsem si: a mám to spočítaný,” vzpomíná Stanislav Pitaš. Policisté ho uklidnili: “Nemusíte se bát. Chceme jen, abyste poslouchal.” 

Šlo o Zdeňka Ingra, onoho surrealistického malíře, se kterým se Stanislav Pitaš seznámil před lety v Pardubicích a vzal ho s sebou na návštěvu na Hrádeček. Nyní se Ingr podle slov policistů ucházel o pozici v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, dnešní BIS. 

“Pokud Ingra z té funkce neodvoláte, zveřejníme, že už pět let byl naším agentem a udával za peníze. Byl zaúkolovaný, aby se skrze vás dostal k Václavu Havlovi, což se mu podařilo,” sdělili mu estébáci. “Chtěli dát najevo, že Ingr je ještě větší svině než oni,” dodává Stanislav Pitaš. 

Dalším z bývalých přátel, z něhož se po roce 1989 vyklubal udavač, byl sítotiskař Vladislav Hruška. Stanislav Pitaš se o tom dozvěděl ze seznamů spolupracovníků StB, které publikoval Petr Cibulka ve svém plátku Rudé krávo. “Byl tam napsaný pětkrát,” konstatuje. Vladislav Hruška po zveřejnění seznamů ztropil pod vlivem alkoholu scénu před domem Stanislava Pitaše a o několik hodin později se doma oběsil. “Nemyslím si, že mám na tom vinu,” konstatuje Stanislav Pitaš. “Já jsem nikoho nepráskl, mám čisté svědomí.” 

 

Mít svůj okruh lidí

“Vždycky mi šlo to, žít si tak, jak je dnes normální: žít svobodně, chovat se přirozeně, nepokrytecky. Měl jsem problémy, protože jsem nahlas říkal to, co si devadesát procent národa myslelo jen v duchu,” konstatuje Stanislav Pitaš. A dodnes s láskou a úctou vzpomíná na své přátele z disentu: “Dostal jsem se do okruhu lidí, kterých jsem si vážil. Ať to byli lidi z undergroundu nebo intelektuálové z Hrádečku, vždy jsem se o ně mohl opřít.”