The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Pitaš (* 1957)

• narozen roku 1957 v Kocbeřích ve východních Čechách

• navázal kontakt s disentem a undergroundem

• podepsal Chartu 77

• roku 1983 se odstěhoval do Šonova u Broumova

• v letech 1985 až 1989 třikrát vězněn

• po amnestii působil v prověrkových komisích ve věznici a později u policie

• roku 2006 se stal místostarostou obce Šonov

„Za všechno vděčím bolševickému novináři Kojzarovi, který napsal článek Tučná výslužka z Holandska. Pojednával o ceně Erasma Rotterdamského za literaturu, kterou získal Václav Havel a přijal ji za něj Jan Tříska. Chtěl jsem vědět, jak to tedy je, tak jsem sedl na kolo a vydal jsem se na Hrádeček. A měl jsem štěstí – jednak, že mě nezadrželi estébáci, co tam hlídkovali, a zadruhé, že byli Vašek s Olgou doma. Od té doby jsem věděl, na které straně jsem, zjistil jsem, kde je moje místo. Pak už je v životě všechno jednodušší.“

Nevhodní kamarádi

Návštěvy u Havlových a také v komunitě ve Vísce u Chomutova, odkud si Stanislav Pitaš vozil exempláře Vokna a Voknoviny, se staly příčinou jeho systematického sledování a obtěžování ze strany StB.

Kultura v pohraničí

Stanislav Pitaš pochází z vesnice Kocbeře u Dvora Králové nad Labem a začal se učit na učilišti obor obsluha silničních strojů blízko Rumburku, praxe pak probíhala v Praze. „V podstatě až do revoluce jsem dělal manuálního dělníka, dělali jsme silnice, zkrátka,“ vypráví pamětník, který proslul pořádáním koncertů, výstav a happeningů na Broumovsku v pohraničí.

Pobyt nežádoucí

Vzhledem ke vztahům s nežádoucími osobami a k šíření ilegálních tiskovin se záhy sám stal nežádoucím. Aktivity StB zintenzivněly s úmyslem přesvědčit Stanislava Pitaše k opuštění republiky, tzv. akce Asanace. „Poslední kapka pro ně asi byla, když se mě příslušník StB v restauraci v Trutnově na toaletě zeptal, co budeme dělat o víkendu. Já mu odpověděl, že pojedeme do Polska pomáhat tamním disidentům a Solidaritě. A on si myslel, že si dělám srandu. V neděli po návratu se ptal, jak bylo v Polsku, a já mu dal placku s nápisem Solidarnošč. Pak už mě chtěli opravdu vystěhovat, neodešel jsem ale z republiky, ale jenom (do jiného okresu) za okres Trutnova. Přítel mi poradil odstěhovat se do vesničky Šonov, kde skoro nebyla ani elektrika, kde mě snad nikdo nebude hledat. Od jednoho místního pána jsem koupil tuhle chalupu na splátky a žiji tu od prosince 1982. Samozřejmě že náchodští estébáci tu byli do pár dnů.“ Stanislav Pitaš pracoval krátce také v kamenolomu v Rožmitálu.

Urážka prezidenta

V letech 1985–1989 byl Stanislav Pitaš třikrát uvězněn – na Borech, v Hradci Králové a v Ostrově nad Ohří. Poprvé to bylo za snižování vážnosti prezidenta – s přáteli vytvořili s pomocí husy a fotografií satirickou koláž, snímek pak chtěli rozesílat jako pohlednice. Jeden z přátel, kteří se na akci podíleli, však pěstoval marihuanu a policie při hledání konopí našla i tento materiál.

Zatčen na Den lidských práv        

Dalšímu zatčení předcházela nedůstojná honička StB, která za žádnou cenu nechtěla připustit účast chartisty Pitaše na demonstraci na Den lidských práv na Staroměstském náměstí, uspořádané Českými dětmi. „Tehdy v roce 1987 na Staroměstském náměstí jsem cítil, že se něco děje, že se něco mění, na té demonstraci lidé chodili kolem památníku Jana Husa, já šel do postranní uličky a zavolal Vaškovi Havlovi a říkal mu: ‚Slyšíš, co volají?‘ Dav skandoval: Havel na Hrad, a já nechal sluchátko viset...“

Napadení vleže

Stanislav Pitaš byl zatčen za napadení veřejného činitele, když byl přepaden v České Skalici: „Nikoho jsem nenapadl, z časopisu Voknoviny jsme znali návody, jak se chovat při zadržení a při zatčení, takže když mě chtěli sebrat a neprokázali se služebním průkazem a příkazem k předvedení, řekl jsem, že s nimi nikam nepůjdu, a lehl jsem si na zem. Tak se mě snažili nacpat do auta, což se jim nakonec podařilo, a prohlásili to za napadení. To se spojilo s verbálním napadením, poslal jsem totiž stížnost na jednoho příslušníka StB, že mne uráží, když mne jezdí vytěžovat služebním vozem a přitom tady v Šonově jenom zaparkuje a jede za milenkou, k výslechu chodí v mastných tesilkách a smrdí mu z huby. Tak to spojili a zavřeli mě.“

Řetězová hladovka

„Naposledy mě zavřeli za údajné rozkrádání socialistického majetku, měl jsem prý sebrat nějakou zámkovou dlažbu v Červeném Kostelci, i když jsem měl několik svědků na to, že to nebyla pravda,“ vysvětluje Stanislav Pitaš příčinu svého posledního uvěznění v roce 1989. V té době byla jeho matka ve špatném zdravotním stavu a vzhledem k tomu žádal o odklad nástupu výkonu trestu. V tom mu však nebylo vyhověno. „V Evropě tenkrát fungovala řetězová hladovka, které jsem se také účastnil. Když jsem hladovku držel pátý den, přesvědčili mě v cele předběžného zadržení, abych si dal snídani, že mě pak pustí za mámou. Řekl jsem si, že jsou to taky jenom lidi, že nemají důvod mi nevěřit, když jsem předložil lékařské zprávy o matčině stavu... Odpoledne pro mě skutečně přišli... a odvezli mě do věznice v Ostrově nad Ohří.“ V průběhu věznění maminka Stanislava Pitaše zemřela, aniž se spolu rozloučili. Ještě předtím odeslala na prokuraturu v Náchodě dopis, ve kterém vyjádřila, že je ráda, že svého syna vychovala tak, jak ho vychovala.

Zásluhy Pavla Wonky

Stanislav Pitaš může porovnat zacházení s vězni mezi lety 1985 a 1989, které se výrazně změnilo po úmrtí Pavla Wonky. „Bylo znát, že se opravdu bojí, aby se někomu z nás něco nestalo, můžu říct, že Pavel Wonka tím, co se mu stalo, v podstatě zachránil možná i můj život, minimálně mi ušetřil spoustu starostí. Nikdy se mi například nestalo jako jiným disidentům, že by mě estébáci nebo bachaři mlátili.“

Stávka ve vězení

Při posledním uvěznění Stanislav Pitaš dával najevo, že se považuje za nespravedlivě odsouzeného, a proto se zúčastnil dne 27. listopadu 1989 generální stávky, což oznámil veliteli věznice dopředu. „Zastavil jsem lis, u kterého jsem pracoval, a ihned přišli, strhli mi několikátou trikoloru, kterou jsem si vyrobil, a šoupli mě do díry.“

Prověrkové komise

Revoluci v roce 1989 strávil Stanislav Pitaš ve vězení. V prosinci 1989 byl propuštěn při hromadné amnestii. Ve věznicích docházelo k nepokojům a v rámci prověrkové komise jakožto bývalý mukl měl Stanislav Pitaš pomoci uklidnit situaci rozhovory s vězni, kteří do amnestie zahrnuti nebyli. Dále byl přizván k účasti při prověrkách policie.

Alternativní kultura

Stanislav Pitaš od roku 2006 kandidoval ve volbách do obecního zastupitelstva a stal se místostarostou. Pořádání kulturních akcí v Šonově se stalo proslulým. První koncert se zde konal v říjnu 1983 a byl rozprášen Státní bezpečností. Další akce se konaly přímo ve stodole Pitašových v Šonově, v Záhoří, včetně happeningů, výstav, hráli zde Extempore, Mrtvej knihtiskař nebo například Jim Čert. Po revoluci si Stanislav Pitaš pronajal broumovské divadlo, později zdejší hospodu, koncertovalo se například i v šonovském kostele sv. Markéty nebo v hospodě v České Skalici. Místní však o kulturní aktivity neprojevují žádný zájem, hlavní představitelé obce Šonov je začali různými poplatky likvidovat, a proto se Stanislav Pitaš rozhodl přesunout další koncerty do Broumova.

„Dnešní mladí lidé jsou úplně jiní, než jsme byli my, nenechali by si nic takového jako omezování osobní svobody líbit. Já jsem to tehdy bral jako dobrodružství. Dnešním mladým lidem bych chtěl vzkázat toto: Buďte hrdí, vzdělávejte se a nehulte trávu.“