Alena Pitašová

"To bylo prostě nečekaný. Najednou odpoledne tam vjelo x aut, hodně civilních aut. Z toho vylítlo hrozných lidí. Vlítli mi do baráku. Já jsem tam byla sama. Nevím, kde byly holky, jestli u babičky… nevím, byly toho chudáci uchráněny. To by měly šok a brečely by, to by bylo strašný. No a vlítli tam a obrátili celý barák naruby. Ne že by vytahovali šuplata a házeli to na zem, ale prohrabávali úplně všecko. A nebyla šance mít nad tím kontrolu. V obýváku si rozložili psací stůl a už začali psát. Přijeli zástupci z MNV, teď obecního úřadu. Přijela paní, jakoby sociální pracovnice kvůli dětem, že mi sebere děti, mi vyhrožovala. Domovní prohlídka se vším všudy. Měla jsem tam Vokna a všelijakou samizdatovou literaturu, ale naštěstí jsem to měla schované dobře, aby to nenašli. Udělala jsem si dobrou schovku. Nebylo to vůbec poznat. Ke mně přišel policista a říkal: 'Kdybychom Vás chtěli dostat, tak podívejte se,' a zaklepal si na kapsičku uniformy a vyndal plastikovou krabičku, jak jsou teď tic tac a v tom byly bílé granulky. 'Kdybychom chtěli, tak vám to tady někde vysypeme,' a že mě nachytají na drogy.“

„Dostali jsme třeba nějaký text a měli jsme za úkol ho přepsat přes sedm těch tenkých papírů, pak se to mělo dát dalším sedmi a ti zase taky měli povinnost to sedmkrát opsat, víckrát se to neproklepalo – průklepový papír se to jmenovalo. A to už jsme věděli, že se tam vejde těch sedm. Poslední už nebyl ani k přečtení. A tímto způsobem se to rozšiřovalo.“

„Já jsem byla v Krkonoších na Pomezních Boudách kousek od státních hranic. Spali jsme. Okupace přijela z 20. na 21. srpna. Spaly jsme s tetou a strejda si šel dolů zakouřit. Najednou přiběhl za tetou a křičel: 'Jaruno, bude válka! Napadli nás.' A do tohoto jsem se probudila. Jak jsem o tom mluvila, že nás učili o Američanech a že bude válka, pořád nám pouštěli filmy, tak jsem z toho byla nešťastná a říkala jsem: 'Ale strejdo, to není možný, že bude válka. Vždyť my máme tu Varšavskou smlouvu.'“