Marie Pixová

„Jsem beran a mám povahu bojovnice. Takže taková příhoda odtud: Ti, co bydleli u nás v baráku, tak ten kluk mi řekl, že když budu na něj hodná, tak že mi přinese z naší zahrady, tam se říká bílá jablka, což jsou letňáče. Ona jsou taková bílá. A já jsem ho hodila do potoka. Jmenoval se Standa Švarc, ten už nežije. Babička, co jsem u ní byla, když to zjistila, tak mě strašila: ‚To ať se víckrát neopakuje! Ty nevíš, čeho jsou schopní. Buď tebe, anebo tátu zavřou za to, cos udělala.' Já jsem pak říkala: ‚Vždyť ta jablka jsou naše!‘ A ona říkala: ‚No teď už ne.‘“

„Potom mi v tom chaosu bylo nařízeno: ‚Hlavně si posbírej nějaké ty… a odvezou vás do Dačic na nocleh.‘ Tak jsem šla, vzala jsem proutěný košíček, do toho jsem nasbírala ty kostky, jak se skládají, ty obrázky, ty jsem měla, my jsme toho moc neměli. Pak bakelitové malé krabičky od krému na boty a různé takovéhle věci a jednu panenku jsem měla. To jsem vrazila na to a s tím jsem byla připravená, že s tím pojedu. Jenomže při nasedání do auta mi někdo tu panenku sebral. Teta s mámou, ty z toho byly úplně to a pořád říkaly: ‚Vzpomeň si, kdo to byl.‘ Já jsem říkala: ‚Měla ošklivé ruce.‘ Ony říkaly: ‚Jak?‘ Já jsem povídala: ‚Takové staré.‘ Jako že mi to podrží, ale v tom chaosu, jestli to byl úmysl, nebo jestli to byla náhoda, to já nevím, ale panenka zůstala tam.“