„Bratr chodil na veterinu do Brna... Nejdřív ho vyhodili z gymplu, pak to gymnázium nějak dodělal, nastoupil na veterinu... sestra chodila na gymnázium, já jsem chodil do školy do Turnova... V jednom týdnu jsme najednou byli všichni doma, akorát sestra chodila do základní školy, tak ta jediná studovala. No ale tak přesto přese všechno jsme to zvládli... bratr maminky byl tesař, tesařil v Průmstavu v Pardubicích, tak bratr se tady odsud odhlásil a šel dělat do toho Průmstavu, kde ho po třech letech poslali do školy. Sestra krmila v prasečáku někde na Liberecku, pak se dostala do Lišnýho do nějaké práce se sklem. Dodělala si gymnázium a pak šla na pedagogickou školu. No a já jsem moc nerad studoval, mě když vyhodili, tak jsem vlastně měl radost, já jsem byl spíš zemědělec než student... No a po vojně jsem si dálkově dodělal zemědělskou školu.“
„Bratr můj potom, když dodělal veterinu, tak s nimi zametali, to byly kádrové materiály, tak se dostal na Prunéřov na Chomutovsko, okres Kadaň, pak byl v Mělníku a pak se dostal v roce 68, poněvadž dělal potravinářský průmysl, do loděnic do Haagu. Tam jsou velikánský jatka, tak tam se dostal na praxi. Přišel osmašedesátý rok a on se jich ohromně bál, takže tam zůstal. Byl tam s manželkou a synem. Jenže tady zůstala jeho holka tříletá, no a my jsme ji neměli jak tam za nimi dostat! Obdivuju otce s maminkou, že to všechno vydrželi. Pak přijel z Holandska cizí chlap a my mu dali s sebou dítě, jak ji převezli do toho Holandska, já sám nevim...“
„I když jim pak ten vstup do JZD tatínek podepsal, tak stejně říkali: ‚To bude brzda vesnice!‘ Tak jsme měli být vystěhovaní na Státní podnik Šluknov, mělo to být v neděli, a v pátek otec spáchal sebevraždu, no ale to se mu nepodařilo, to jsme na něj přišli... A v sobotu to zopakoval. Dal si do sebe proud tři sta osmdesát, ale to bylo štěstí v neštěstí – hned měl okamžitou pomoc, takže se dostal do nemocnice, pak do Kosmonos, takže jsme ho měli asi tři čtvrtě roku v Kosmonosích... A tak na to konto nás v to pondělí nevystěhovali. Takže on položil život, abychom se nemuseli vystěhovat. Tak jsme tu zůstali a trošku se to uklidnilo...“
Nejdůležitější je umět odpustit
Břetislav Plíva se narodil v rodině zemědělců roku 1940 v obci Chuchelna. Rodina dostala v roce 1948 příkaz k vystěhování. Kvůli otcovu pokusu o sebevraždu směli nakonec zůstat, avšak přišli o majetek i pozemky. Břetislav Plíva a jeho tři sourozenci byli vyhozeni ze školy. Bratr emigroval po roce 1968. Po revoluci Plívovi navázali na tradici hospodaření na navrácených pozemcích.
