Jana Pokludová

„Když dědeček zemřel, vezla se rakev v hasičském autě. Auto bylo červené. Než to červené auto bylo, tak můj otec, ještě s jedním pánem, jeli do Prahy pro auto, které jim bylo přidělené. Ono mělo jen podvozek a bylo to v zimě, jak pro něj byli. Tak v prosinci v té zimě přijeli s novým autem z Prahy a dali mu novou karosérii. Nakonec toho mého dědečka v rakvi v tom autě vezli na pohřeb. Bylo to dojemné. Oni zůstali na křižovatce stát, jak se odbočuje na Starou Ves nad Ondřejnicí a do města, a ti naši muzikanti mu hráli písničku. A poslední učni Vašek s Pavlem byli v kovárně a bušili do kovadliny. Píseň, co hráli muzikanti, zněla: ‚Bušil tam vesele do želez z ocele, perlík už nikdy nezazvoní.‘“

„Venku, před kovárnou, byli přivázáni ti koně a táta měl takovou zvláštní trojstoličku, kde ten kůň musel dát přední nohu a tam mu to kopyto opiloval. První to musel oštípat a obrousit a vystrouhat. A potom se ta podkova, která koni pasovala, se musela ohřát ve výhni, tam se topilo jen koksem. Ten druh kovářského koksu již nebyl v 50. letech moc k dostání, tak se s tím muselo šetřit. Tak nějak to bylo. Potom už přibíjel ty podkovy – a to už se všechno dělalo venku.“