Ester Pokorná

„A mně se líbil ten jeden bachař, když jsem měla ruce v kapse, byla zima, když jsme chodily pořád, tak mi dal takhle, a to byl takový cucák, dal mi přes ruku, no ponižující. Pak z toho měli v hospodě asi legraci.“ - „Vzpomenete si ještě na nějakou jinou takovou příhodu?“ - „Různě, třeba dělali zkoušku amnestie: Rychle se obléct, věci zabalit a jít. A zase hned se svléknout znovu. A některé ty Cikánky na to kašlaly a já jako poctivá to dělala.“ - „To si z vás dělali legraci, jako že je amnestie?“ - „To oni no, ne jenom ze svědků, tam nikdo nebyl, já jsem tam byla sama, tak celkově. Už jsem to zapomněla. A taky díky dost Bohu. Tam by mi nedali prášek. Nebolely mě zuby, záda taky - jakž takž to bylo dobré. V mokrém jsem byla celý den, byla jsem na podzim na brigádě na poli, mokré věci. Třeba i to oblečení pracovní jsem měla mokré. Ještěže jsem nedostala tolik [nemocí]. Vím, že Jirka mi posílal na záda náplasti na bolesti a on mi to nikdy nedal. A byl rád potom, že pan Pokorný už to neposílá. Ale hlavně, přece jsem měla nějakou rodinu, dopisy mi psali, jenomže mi to nenechali, takže jsem z toho nic nevěděla. Jenom jsem si to přečetla, brečela jsem spíš, že z toho nic nemám, ale některé tam neměly nikoho. Když jsem dostala nějaký balíček, to mi snědly stejně. Já jsem přece měla.“

„Já si jenom pamatuji, že tam chtěli Stalinovi podepsat blahopřání. A já jsem to nepodepsala. A oni, celá třída, křičeli: 'Ať se třesou, váleční štváči!' Takové to bylo, jak ty děti jdou za davem.“ - „A proč jste to nepodepsala?“ - „To bylo k narozeninám, narozeniny my neslavíme, nebo Vánoce, já už nevím, jak to vlastně bylo.“ - „To bylo něco, co vaše víra nepraktikuje.“ - „Ano. Potom zavolali maminku. Maminka tam byla, tak to vysvětlili.“