„Na Květnou neděli jsme s kamarády vyrazili na Barrandov a najednou jsme z jedné louky v dálce viděli stříbrná letadla a bílé obláčky kouře. Vypadalo to jako téměř pohádková scéna, nebylo nic slyšet – a my jsme si neuvědomovali, že takříkajíc před našima očima umírají stovky lidí. Na louce jsme dlouho nevydrželi, poněvadž z jednoho domu vyšel nějaký Němec a zavlekl nás k sobě, abychom nebyli zasaženi šrapnely. Vevnitř jsme úplně oněměli úžasem: interiér domu byl vyzdoben nacistickými praporky a insigniemi jako vánoční stromeček. Bylo to k neuvěření! Ještě v březnu 1945 žili někteří lidé v domnění, že snad Hitler nasadí nějakou mimořádnou zbraň, která mu umožní zvrátit proces směřující k porážce Německa. Byl to skutečně zvláštní pocit.“
„Když jsem 9. května poprvé vyšel z domu, kde jsme se s matkou po celé povstání skrývali, viděl jsem, jak ve Verdunské ulici na pouliční lampě visí za nohy člověk. Zřejmě byl pozvolna upalován, protože jeho tělo bylo omotáno filmem. Sadistickým, bestiálním způsobem ho mučili a postupně opékali! Kolem mrtvého poskakoval nějaký tajtrlík a mával pistolí. V mých třinácti letech to na mě učinilo dost hluboký dojem.“
„Češi mají hluboké automatické přesvědčení o bezúhonnosti vlastního národa a jeho historie, tudíž jakékoli negativní aspekty nevnímají. Nevnímají, že husitské spanilé jízdy byly zrovna tak obávané jako Boko Haram nebo Taliban a neměly nic společného s rozšiřováním přijímání pod obojí, ale s loupením, zabíjením, znásilňováním a tak dále. Zrovna tak Češi nesnášejí, když někdo formuluje, že Němcům žijícím na českém území se stala křivda. Já jsem na toto téma pronesl několik vět před svou dcerou – a ona se rozplakala, protože se jí má slova příliš dotkla. Asi jsem na ni působil jako nějaký odrodilec.“
Dejvický rodák Miloš Pokorný (22. 12. 1931, Praha - 15. 10. 2016, Londýn) se na gymnáziu živě zajímal o anglofonní literaturu, pod vlivem politických událostí se však po maturitě rozhodl ve studiích nepokračovat, dal se zaměstnat v podniku zahraničního obchodu Feromet a později přestoupil do Výzkumného ústavu těžkého průmyslu. Po dvouleté službě u 5. Pomocného technického praporu získal místo v nakladatelství Artia a následujících osm let jej zastupoval při jednání se západními partnery. V roce 1962 se kvůli rostoucímu nátlaku ze strany tajné policie nevrátil ze služební cesty do Londýna a z důvodu bezpečnosti nadále vystupoval pod jménem Martin Heller. Ve Velké Británii zakrátko získal zaměstnání u mediálního magnáta Roberta Maxwella, od roku 1965 působil u British Printing Corporation a po pěti letech se mu podařilo založit vlastní nakladatelství Orbis. Na mezinárodní úrovni dlouhodobě a úspěšně propagoval české vědce a umělce, jejichž knihy vydával i ve statisícových nákladech. Zvlášť úzkou spolupráci navázal s fotografem Wernerem Formanem, druhá manželka Miloše Pokorného Barbara Hellerová od roku 1978 dokonce spravuje Formanův fotoarchiv. Posledním dokončeným dílem Miloše Pokorného, v němž se zhodnotil jeho zájem o umění i důkladné studium české historie a česko-německých vztahů, zůstala výpravná publikace Pražský hrad: křižovatka dějin z roku 2014. Téhož roku byla jeho mladší dcera Margot Hellerová oceněna řádem britského impéria v hodnosti důstojnice za služby britské umělecké scéně a úspěšné zapojení občanského sektoru do dění v South London Gallery, jejíž je ředitelkou.
