Petr Pokorný

"Já jsem se vracel ze školy. Maminka pracovala v dětské nemocnici jako sociální pracovnice, ale ten byt patřil babičce, která byla v důchodu, a shodou okolností byl doma i domovní důvěrník, takže toho si oni vyžádali. Myslím, že byli dva, ti příslušníci StB, a třetí na ně čekal ve Volze před domem. Tu prohlídku dělali v celém bytě, zabavili asi 12 věcí, ale jinak postupovali poměrně slušně, nic nezničili ani zbytečně nerozházeli, což musím říct, že byl určitý pokrok proti 50. letům, kdy při těch prohlídkách lidem málem ten byt zničili. No, nakoukli do sklepa a jinak prohledali ten byt. Babička zastlala do postele západoněmecký časopis, který referoval o okupaci Československa, tak ten nenašli. Ale jinak se dochoval ten protokol k domovní prohlídce. No, ale když odcházeli, tak já jsem přicházel ze školy, aniž bych něco tušil, tak jsem ještě ty pány slušně pozdravil, což mě potom mrzelo, že jsem je zdravit neměl, ale... Zkrátka bylo to tak, že otce zatkli, u nás dělali tu domovní prohlídku a já jsem se to dozvěděl až po návratu ze školy, co se stalo."

"V roce 1969 tady byly velké nepokoje, dokonce se tu i střílelo. Ten hoch, ten [Stanislav] Valehrach a Dana Muzikářová byli zastřeleni. Tak to jsem slyšel až k nám. Byl jsem na zahradě a domovní důvěrnice, která měla čtyři děti – to byli adventisté sedmého dne, ale velmi slušní lidé, a ta paní dělala domovní důvěrnici a říká mi: ,Petře, nikam nechoď, ve městě se střílí!' A já jsem opravdu slyšel tu střelbu až u nás na zahradě na Antonína Slavíka, to se střílelo někde v centru města a ta střelba byla slyšet až k nám. To byl ale srpen 1969, to byly protesty proti okupaci a střet naší policie a naší armády s občany."